To nevymyslíš #3 – VÝBUŠKA

Býval jsem pechfógl

Vzpomínky. Nejasné útvary z času, který pominul a není. Neurčité, neuchopitelné cosi, jež se v čase mění a přetváří, žije si svým vlastním životem. Jsou stejně beztvaré a podobných parametrů, jako sny. Ve své podstatě bez hranic a mantinelů. Jde o takový skrytý part ve hře s názvem život. Dá se do něj libovolně vstupovat a přehrávat z jiného úhlu pohledu.

Vyzrálost a stupeň pochopení pak definuje úhel pohledu, díky kterému jsme schopni prožitky pro další kroky zhodnocovat. A nebo také ne.

Moji etapu pechfógla ukončila etýda s výbuškou. Mírou dopadu a úrovní prožitku šlo o jakýsi mistrovský part, po kterém série divných úrazů a zranění utichla. Není absurdní a legrační, jako ty předchozí. Své místo si jistě zaslouží..

Když je vám 17

Vyrůstal jsem na předměstí ne malého,ale ani ne velikého města. Ve věku kolem 17ti let rozumíte tomu, že to co žijí rodiče žít rozhodně nechcete. Vlastně ani pořádně nevíte, co chcete. Jen už nejste malý a ani veliký. V nitru se stále něco bouří a dospělí mají pocit, že o všem už všechno ví. Také jsou přesvědčeni o tom, že vy nevíte vůbec nic. A v tomhle vakuu se hledáte.

Trapné to je nejen doma, trapné je i si hrát venku jako malé děti. V 17ti už ven nechodíte v teplákách, mají své podřadné místo ve spodní části komínku s oblečením. V 17ti je sakra důležité, jak vypadáte. Chcete být nejvíce odlišný dospělým a nejvíce podobný vrstevníkům. 

Bunda Adidas

Dostal jsem krásnou bundu značky Adidas. A to bylo něco. Adidas měl renomé značky, která není nejlevnější a tak jsem ji nosil rád. Také se mi na hlavě objevil světlý pruh vlasů. Kamarád Péťa mi jej kysličníkem vypálil na oplátku za to, že jsem mu poskytl stejnou službu. Kalhoty jsem nosil puětěné hodně dolů a byl jsem si in. 

Takhle vylepšení jsme se s klukama scházeli večer co večer. Bloumali jsme sídlištěm, od ničeho k ničemu. Prožívali si svá dramata z nepochopení a revolty pro domnělou potřebu odlišnosti. Tohle naše konání v sobě nemělo zdánlivě nic hlubokého, přesto to bylo to nejlepší, co bylo možné zažívat. Prostě jsme se poflakovali.

Nalezený váleček

Při jednom našem – napsal bych výletu, ale on to výlet nikdy nebyl. Nebylo cíle a nebylo vyústění. Zkusím to lépe. Během jednoho našeho společně tráveného večera, jsme na zemi našli zvláštní věc. Bílý váleček veliký asi jako plastová verze plnotučné hořtice. Těžké to bylo, asi jako plná plastová verze plnotučné hořtice. A ne, nenašli jsme hořtici.

Na obalu válečku veliký, strohý nápis Výbuška. A ještě jakési další texty, kterým jsme nerozuměli. Rozumné by bylo, nechat jej být. Jenomže, když si bloumáte a hledáte sebemenší povyražení, je takový nález hotové Modré z nebe a tak jde rozum stranou.

V horní části válečku byl víčkem zapouzdřený provázek. Našli jsme si odlehlé místo a zkoušeli jej zapálit. Shořel a nestalo se nic. A tak jsme válečkem hodili o zeď a … nestalo se nic. Z porušeného obalu se vysypal šedý prášek. Šedý stejně jako siluety paneláků, jako podzimní večery všech rytmicky blikajících oken. Z dospělých, kteří pro odpočinek volili stejně jako včera a zítra společnost blikajících monitorů všudypřítomných televizorů.

A pak jsem šrtnul

Vzal jsem zapalovač, přiložil jej k šedé hromádce a šrtnul. Bylo to, jako když oživíte čerta…doslova. Z hromádky se ve zlomku vteřiny stal sloupec žáru, plamenu, ohně. Ve zlomku další vteřiny jsem ze scény uskočil, sledujíc pro všechny zcela nečekanou podívanou. Čas se zastavil a v dalších fragmentech se posunoval políčko po políčku. Tři vytřeštěné obličeje kamarádů, žár a pach síry, kouř, hořící bunda Adidas a palčivá bolest na dlani mé pravé ruky. 

V první chvíli jsem v naprostém šoku řešil hořící bundu, tedy…torso rukávu. Uhasil jsem jej druhou rukou a užasle a nevěřícně sledoval, co se děje s popálenou rukou. Kůže na vnitřní straně dlaně se začala nafukovat a růst, nehty byly tmavé a začouzené. Palčivá, stupňující se bolest ve mě v momentu probudila sprintera.  Kamarádi, jako opaření, dále jen sledovali, jak utíkám lapající po dechu směrem domů. Konec dobrodružství a jasnej průser. 

V šoku

V šoku pak byli všichni, které jsem v dalších minutách se svým nenadálým ozvláštněním potkal. A ne, neděsila je bunda. Dá se zašít, jde-li. Dá se koupit jiná. Co s rukou, která vypadala nejvíce tak, jako když nafouknete gumovou rukavici? Takže hop a skok, jede se do nemocnice. Cestou k autu s rodiči potkáváme kluky. S bledými obličeji v rukách drželi zbytek plášťe výbušky. V dobré víře chtěli našim ukázat, co že je za bobtnající rukou majitele ohořelé bundy. Táta je tenkrát všechny poslal do řiti. Byli jme všichni k smrti vyděšeni. Jako po výbuchu.

V další části příběhu ležím na lůžku urgentního příjmu a dívám se, jak mi lékař odstříhává kůži z dlaně mé ruky. Kousek po kousku. Na chodbě sedí sklíčení rodiče. S ošetřenou rukou odcházím unavený a utlumený s mámou k autu. V dlouhé zpola osvětlené chodbě pak slyším z dáli rozhovor táty a lékaře. V autě jsme jeli mlčky, jen táta ticho přerušil informací o plastice.

Uvědomuješ si?

“Uvědomuješ si, že sis dost možná zničil život?”, “Chápeš, že už jsi mohl být slepý?”. Dnes vím, že jsem mohl být dost možná mrtvý. Ale kdoví…mrtvý prdví. Váleček, který jsme tenkrát s klukama našli, měl výbušnou sílu granátu. Nehty mi poslézaly jeden po druhém. Několik týdnů jsem bral antibiotika a několik měsíců jezdil na převazy. Na plastiku jsem nešel. Nehty mám všechny a kůže je také všude tam, kde být má. Všechno dobře dopadlo, dá se říct.

A pak se to přestalo dít. Překvapivá antrée různě pošramoceného syna dala pokoj. A já přestal být pechfógl. S prožitkem bolesti vážné popáleniny dlaně jsem nabyl dojmu, že větší zažít nejde. Ale to jsem ještě ani jen netušil, jaký že příběh se zády má pro mne život připravený. O zádech příště…

A tohle je život. Skládanka z mnohaúhelníků příběhů, které propojují každý jeden s každým dalším.. s tím mým i vaším.

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů