Každou z předchozích etap mé cesty životem provázely úrazy. A nebyly to úrazy ledajaké. Nejvíce divné byly…
Znáte takové ty filmové klasiky…které 5x srazil blesk a oni z toho vždy vyvázli bez úhony. A protože se bez většího úsilí prodrali etýdou na první pohled bolestivou, ba co víc – ne jedenkrát, mají v čase a odstupu všechny tyto jejich prožitky nádech grotesky pro nevšednost a dobrý konec.
Zejména pro ty, kteří se na dění mají možnost dívat zvenčí, nezúčastněně. Takhle to máme v těch našich životech všichni. Na vše, co se nás netýká a co není třeba řešit, vidíme tak nějak jasněji.
Tedy, blesk do mne neuhodil ještě ani jedenkrát. Zážitků s absurdní zápletkou a větším, či menším bolem na těle mám kupu. Sepsal jsem je dohromady a s radostí vám je předkládám – mají nádech grotesky a tak si kus času z pozornosti pro pobavení jistě zaslouží.
A že jich mám víc, rozhodl jsem se pro seriál, jehož první témou je HLAVA. A ano, býval jsem pechfógl…
V hlavě mi zvonilo co chvíli
Co chvíli bylo patrně nutné, aby se v ní rozsvítilo. U jednoho z prvních radnevouz s poraněním lebky, byl můj bratranec Tomáš. Vlastně – u všech těch divných akcí byl nějaký ten kompars. Bylo mi né víc než 8 roků a Tomášovi o jeden míň. Trávili jsme společně prázdniny u dědy Štěpána. V lůně panenské přírody, se psem a kočkami, kristalicky čistým prostorem pro dětská dobrodružství a … motykou.
Motykou se dá udat záhonu řád, prokypřit půdu a také vykopat díru. A tohle byl náš plán – vykopeme díru. Nepamatuji si hlubší smysl našeho záměru s dírou. Myslím, že nám stačilo, že bude vykopána a že si to užijeme.
Našli jsme si plácek
Našli jsme plácek a začali kopali svoji díru. DÍRU. Začal jsem já…švih a svist bum pak zabrat a tahem půdu dostat ven. Jednoduché a účelné – tak se dělá díra. A když už jsem nemohl, předal jsem nástroj mladšímu Tomovi. Švih a svist bum a pak zabral a znova, šlo nám to jako po másle.
V jedné chvíli jsem se nahnul a díru zkontroloval podrobněji. Jenže jsem o tom bratranci neřekl. Pokračování se nabízí. A švih a svist a bum…hvězdy a tupé cosi z nic. Tomáš přestal kopat. Zvedl jsem zrak a bylo jasné, že bratranec díry kopat umí. Do země i hlav. Vykulené oči, ústa do kořán a motyka co nekopá. Že se něco děje, mi došlo ve chvíli, kdy se mi mezi nosem a jedním z očí spustil čůrek teplé krve. A že jí bylo.
Promiň
„Promiň“ vysoukal ze sebe nasucho. Ale to už jsem slyšel zpoza zad, šlápl jsem do tenisek a zdrhal domů, za dědou. „Dědo, Tomáš mi do hlavy sekl motykou“ zahlásil jsem dospělákovi. „Tak Poď“.. děda se s tím nijak nepáral. Také, nebylo co párat. Hlava byla rozseknutá, ale celá..a tak co. Ránu zkušeně omyl vodou, vysušil a zasypal ji žlutým práškem, který heuréka – zastavil neodbytné krvácení. A zabavil nám motyku.
Hemžil jsem se dál
Intermezzo s dírou se skončilo a protože jsem byl dítě, hemžil jsem se dál. Hlava bolela, ale co…bylo léto a svět s náručí plnou dobrodružství. Pamatuji, jak jsem v radosti vyběhl za chalupu, do hvozdu a ven.
Zvesela a radostně jsem si byl nespoutaný a svůj. Támhle a tady, tohle a tamto, s úsměvem na tváří, se zapomenutou motykou…mě píchla vosa. Do předloktí levé ruky, na frajera…pustila do mě celý svůj jedový zásobník. „Proč zrovna já?“
Znova jsem šlápl do tenisek a zdrhal za dědou. Ten si mne při mém příchodu pohledem poměřil odshora dolů – nejprve mne a pak zabavenou motyku. „Tak poď“ .. ránu mi otřel Alpou a poradil, ať už ten den raději zůstanu doma. Že to bude lepší..pro mne, vosy i motyku.
A tohle je moje první čárka na temeni z příběhu.
Etýda s hruškou
Pár let po první díře – byl jsem takový ten městský floutek, co se přesouvá po sídlišti od nikud nikam. Bylo mi už 14 nebo 15, volný čas jsem trávíval nejvíce venku. Na kole – to se ví, protože jsi všude rychlejc – s kámošem Peťou. Dalším z komparsistů asistujícím v absurdním příběhu.
Holky nás už zajímaly, ale byli jsme nesmělí a vystačili si s tím naším jednoduchým prostorem, který byl, zejména na konci léta plný náhodného sběru všeho, co už zrálo, dalo se utrhnout a sníst. „Pojedeme na hrušky“ pronesl jedno zcela běžné a obyčejné odpoledne. „Tak jo“ vzal jsem plán za dobrý a jasně definující následující čas.
Měli jsme mapu na všechno
Věděli jsme, kam jít na ořechy, kde jsou jabloně i třešně. Znali jsme zákoutí s ploty, přes které se dalo utrhnout víno. Měli jsme mapu na všechno. Po příjezdu k hrušni plné plodů Peťa opřel svého tereňáka o strom, zkušeně vyskočil jednou nohou na štangli a šup a hup,jako veverka byl v momentě v koruně stromu plného zralých malvic. Já zůstal dole, vnímal jsem prostor a barvy, vnímal jsem vítr a jeho šum, hřejivé doteky paprsků a švitoření z radosti ptáčků. A nebo jsem jen zůstal dole.
Prostorem z nic jsem zaslechl Peťovo „hážu“. A pak zase…hvězdy a tupé cosi z nic. Ve vzorci z váhy hrušky, zrychlení a gravitace jsem vyšel s čůrkem mezi nosem a okem. Už zase.. „Ty voe seš voe debil“ zahlesl jsem směrem do větví. Odezvou slovům byl Peťův hřmotný a upřímný smích od srdce, z absurdnosti situace.
To si musíš tak blbě vymýšlet?
Skočil jsem na kolo a šlápl do tenisek. Štandopéde směrem domů, na kole si utírající krev. Dnes už si umím představit, co zažívají rodiče, když mezi vchodovými dveřmi vítají své dítě s hlavou a obličejem zbroceným krví. Slovo zbrocený má tajemně silnou moc. Tedy..rádi nejsou.
„Proboha, co jsi dělal?“ vypadlo mezi dveřmi z mámy. „Spadla mi na hlavu hruška mami“ odpověděl jsem bezelstně a v pravdě. „To si musíš tak blbě vymýšlet?“ odvětila ve hrůze své mateřské role. Nevěřili mi oba a dnes už se tomu všichni smějí… Pravda, kolik znáte lidí, kterým rozbila hlavu hruška? Já žádného. A tohle je má druhá čárka na temeni z příběhu.
Etýda s tramvají
Posuňme se pár let dopředu. Plnoletý a nevybouřený, na jednom z večírků spojeným z toulek městem. Holky mě zajímaly mnohem víc a se statusem vysportovaného fešáka, jsem byl zajímavým i já. Hlubokomyslný, hloubavý a s potřebou dostat se věcem na kloub a kobylku jsem to měl vždy vše tak trochu hlubší a hloubavější. Pro sebe složitější. Strast, ve které nyní spatřuji cnost. Tedy…večírek z toulek městem míval vždy stejné schéma.
V menší skupině chlapců jsme se posilnili 4-5 pivy a nějakým urychlovačem změny stavu. Podle návodu zkušenějších jsme, ještě doma každý z nás snědli jeden až dva krajíce chleba se sádlem..protože víc vydržíš. Vybaveni chleby se sádlem, pivy a urychlovači jsme dále lovili lásku. Každý, jak uměl a svedl. Také jsme u toho tancovali, nebo spíš..každý jak uměl a svedl. Domů jsme se vraceli pospolu.
Výhledový scénář lásky ne-naplněné
Ti šťastnější s prožitkem z letmé pusy a výhledovým scénářem z lásky ne naplněné. Scéna v tramvaji, kdy mi v ladné jízdě klimbá hlava ze strany na stranu. Chtělo to tenkrát možná přeci jen chleby 3. Komparsem etýdy mi byl kamarád Míša. Tramvaj se dostala do naší cílové stanice a já, posilněný večerem, skáču z horního schůdku tramvaje přímo na zem nástupiště. Hop a skok a bum a pak zase…hvězdy a tupé cosi z nic. Ve skoku se hlava setkala s horní hranou vodící lišty dveří a dále už jen tak trochu parakotoul do šneka.
„Ty krávo“ slyším Míšu. Mezi nosem a okem cítím čůrek z krve. Matlali jsme to tenkrát jak jsme uměli. Kapesníkem a „To bude dobrý“. Do tenisek jsem pak šlápl tak, jak dovolily 2 chleby. Doma mě nevítal nikdo, rodiče byli na víkend pryč a hlavu jsem si omyl sám. Když jsem uléhal, s třetí čárkou na temeni z příběhu, napadlo mě ťuknou do hlavy.
To byl pane nápad! Boiiinggg…a nebo vhuuu, nebo spíš tolik populární oooom. Ty vole Kubo kubovatej, takže tahle noc už bude možná poslední. Běželo mi hlavou. ťukal jsem mockrát a pak už toho nechal, protože jsem byl unavený fest a usnul spánkem spravedlivých. Šak co, ráno se uvidí. Ráno mi bylo blbě…jasně, chleby měly být nejméně 4…
Všechno je dobré
Představuji si, že z těch 3 čárek na temeni je nyní trojúhelník. Tak trochu triangl a tak trochu začátek a konec. Propojený, magický tvar z příběhů frašky života, která má ve své kráse schopnost definice všeho dalšího. Přežil jsem celý trojúhelník.
A tohle je život. Skládanka z mnoha mnohaúhelníků příběhů, které propojují každý jeden s každým dalším.. s tím mým i vaším.
Další díly
To nevymyslíš #2 – KŮŽE
To nevymyslíš #3 – VÝBUŠKA
To nevymyslíš #2 – KŮŽE
