To nevymyslíš #2 – KŮŽE

Býval jsem pechfógl

Další silnou témou, se kterou jsem se setkal více, než je běžné je kůže. Kůže a její střety s elementem ohně a vysoké teploty obecně.

Miluji život v jeho rozsahu a proměnlivosti. Přijímám jej ve všech podobách všech útvarů. Těch zdánlivě hezkých a příjemných i na první pohled zásadně opačných. V čase mívají zejména ty druhořečené punc těch nejvíce hodnotných a obohacujících událostí, které učí a vzdělávají…pro pochopení a další cestu. Jsou-li správně uchopeny a v rámci vnímání zhodnoceny.

Nemoci jsou poslíčci

Všechny nemoci, jež se nám udějí, jsou poslíčky se vzkazem. Vzkazem podnětným k nalezení a vyřešení příčiny skrývající se v jednání, či konání, které s námi není v souladu, které nám neslouží. Úrazy všeho druhu, stejně jako neočekávaná bolest všech úrovní zažívaného spektra možných, jsou výzvou k vystoupení ze vzorců chování v ne-vědomí. Jinými slovy: „Haló jsem lekce“…prober se a buď tady a teď. 

Vybírám nyní z palety vzpomínek pár těch, které v sobě nesou punc absurdnosti, dobrého konce a vlídného ponaučení… aneb, býval jsem pechfógl.

Sádlo

Moje babička žila ve vesnici, která lemovala silnici táhnoucí se dlouhou dolinou. Takový pozastavený kus světa, kde člověk pro rozhodnutí svého bytí akceptuje drsný ráz bohaté a v zářivosti všemu panující přírody. Tam, kde je do lesa blíž, než do obchodu.

Tam, kde jsou pole ze dvou třetin kamením a dojít kamkoliv znamená být smířený s tím, že si vyšlápneš a pak zase budeš klesat. Tam, kde je v zimě zima se vším všudy a léto je plné potu z tvrdé práce na rozpálených polích.

Babička chovala slepice, králíky, bečivé ovečky a čuníka. Ve smířlivosti s tím, jak se věci mají, objevil se ve chlévě, vždy z jara, mladý a veselý kousek. Pravidla byla dána. Bytost ve svém světě 3×2 metry žila život z rutiny, kdy se několikrát za den otevřela dvířka a do korýtka přistál obsah kbelíku plného kdovíčeho.

Kdovíčeho bylo stále dost a tak si žil. Když nezpíval, přemýšlel o světě za vrátky, spal, nebo počítal nohy mouchám v rohu. Učil se kotrmelce. Rozprávěl s pavoukem o nohách much v rohu, či o hloubce podstaty chlívku – jediného světa, který oba znali. A byl šťastný jak uměl. Občas zahloubaný, leckdy zádumčivě tichý nebo radostný..jen tak. 

Když přišla zima, přišel úkon z pravidel a vše ze života čuníka, se ve hmotě chystalo stát námi. Dospělí nám dětem řekli, že máme jít pryč. A my se, hnáni neodbytnou touhou pro poznání zakázaného, snažili všemožnými způsoby dívat…na zakázanou scénu. Vše probíhalo ve vlídnosti,  pokoře a tiché slávě. Řezník měl svoji roli, stejně jako všichni mí strýcové a táta…všichni mí Řezníčci. V důstojnosti společně završili hru z pravidel čuníkova života na vsi. 

Už nebylo čuníka

Jen palety různorodých surovin z kotrmelců, které se v dalším aktu všelijak zpracovávaly, vařily, dochucovaly, pekly, udily a ve finále s velkým díkem čuníkovi, rozdávaly a byly.

Jednou ze surovin bylo sádlo. Bylo jej třeba dlouze vařit ve velikém kotli, ve kterém se zatápělo od samého rána. Tohle byla tátova meta. V zašlých monterkách, s pádlem v ruce k míchání sádla…stál po většinu času u kotle a míchal a míchal. My děti jsme se různorodě hemžily a byli k ruce dospělákům, kteří se v čase pro slivovici a práci, která odsýpá stávali stále veselejšími. 

Tuhle vzít tohle a podat támhle to, donést kousek tohoto a podívat se na toto. Všechna tahleta tato byla nevšední a zajímavá. Rázem pak byly ruce špinavé a bylo je třeba omýt – pro dobrý pocit. Vyškvařené sádlo se slévalo do velikých hrnců, které se poté stavěly podél chalupy k vychlazení, ztuhnutí. V další větě po této se pro rozuzlení spojí dvě věty předešlé. Dvě malé, 6 let používané ruce jsem v domnění, že jde o vodu ponořil do hrnce rozžhaveného sádla.

Rázem

A znáte to… Rázem jsou pryč všechny dojmy z hemžení, hra ze scénáře a kulis jakékoliv podoby. V mžiku… Netrápilo mě, že jsem zašpinil sádlo, že jsem druhým svým nevinným úkonem znesnadnil ty jejich úkony vážné a důležité – toho dne dané. Držel jsem před očima ty dva červenající údy z deseti prstů a utíkal za mámou. A ona, něžně…zchladila mi obě ruce vodou. S rukama v lavóru jsem pak strávil celý zbytek dne. Se slzami, s bolestí… se novou vzpomínkou a s ponaučením. 

Věci často bývají zcela jiné, než jaké se na první pohled zdají být…

A tohle je má první jizva na kůži ze vzpomínek…

Smůla

Ve vnímání života v čase prázdnin dítěte, není moc nutných věcí. Je-li teplo, stačí trenky, triko a botky. Dobrodružství se považuje za zahájené otevřením obou očí. Pak už se jen věci dějí a cesta za prožitky line dlouze a v bohatosti. V košatosti ze všeho, co přijde a dále si je. Pamatujete si, jak býval den dlouhý?

Neřešili jsme kdy jíst, jedli jsme když byl hlad. Neřešili jsme, jak vypadáme, jednoduše jsme byli. Z rána, s rohlíkem u pusy jsem zavazoval botku, jen abych už mohl být v rytmu nového dne. Jeden zážitek střídal další, vše bylo plné poznání a poetiky.. Vše bylo třeba vyzkoušet, prožít a zažít, okusit..často až na hranici přežitelnosti. Když se ohlédnu zpátky, divím se, že jsem to všechno přežil…opravdu. A ano přežil..opravdu.

Skryti očím dospělých

Většina prožitků a poznání, jež nás děti naplňovaly svobodou, se odehrávala skryta očím dospělých. Na chalupě u dědy Štěpána tomu byl prostor po většinu dne vlídný. Jedny z prázdnin jsem u dědy trávil ve společnosti bratrance Tomáše, co to umí s motykou a taky bráchou Martinem. Martin je o 4 roky starší a tak vždy o něčem věděl víc. Dřív jezdil na motorce, dřív měl holku a vždy to byl pro mě a Toma takový ten, kterého je dobré poslechnout, protože už si jistě ponořil ruce do více hrnců se sádlem. Alespoň se to tak zdálo být.

Nápad

Nevím, která z našich tří hlav tenkrát dostala nápad se smůlou. Smolný nápad. Možnosti jsou tři, jasnost pro příběh druhořadá. Když se poraní strom, pomůže si tak, že místo rány ošetří pryskyřicí. Vytvoří si strup, stejně jako to umí těla lidská. V principu je strom dokonale moudrý, stejně jako vše stvořené. Ne pak tři lidští adolescenti pobíhající po lese s plechovkami a nožíky.

Za hodinu seškrabávání smůly z ran stromů, byly 3 plné plechovky. Máte-li pryskyřici, kus starého hadru a klacek…a Víte-li, máte možnost vytvořit fakuli. Což je dlouho hořící louč…tedy, náramná kratochvíle pro letní večery. A to se máte!

A my měli. Know how a 3 plechovky nadité seškrabané smůly. Také zasmolené a voňavé 3 páry rukou. Dalším krokem k dokonalé louči, bylo roztavit smůlu. Na jednom z ohnišť poblíž chalupy, byla posazena kruhovitá základna ze starého kotle. V té jsme zatopili a na horní část umístili čtvercový, rezatý plech a naše 3 plechovky se smolou. Zapálili oheň a tetelili se kolem.

Zanedlouho se pryskyřice roztavila, začala bublat a vonět a my, plni vzrušení začali motat konce klacků hadry. Každý jak uměl, jeden jsme opisovali od druhého…no co. A že byla scéna ovoněna smolou, takovou tou rize lesní esencí, skákali jsme a skotačili. Brácha Martin, o hlavu větší než já a Tom, při jednom ze skotačivých kroků v ryku sešlápnul jeden z rohů přečnívajícího konce plechu. 

Býval jsem pechfógl

Co se dělo dál, se nabízí. Býval jsem pechfógl, v tomto příběhu Smolař. Když se někde mělo někomu něco stát, byl jsem jasnou volbou. Tahal jsem v jednom kuse Černého Petra. Vlivem tlaku bráchovy kecky, se za jeho nohou zvedl plech a všechny plechovky vzlétly jako tažní ptáci v trajektorii přesně mířící na mé stehno. Jistě a odhodlaně se atomy pryskyřice zabodly do malé nožky bez chlupů. Od shora až ke kolenu. A opět…bolest mne v mžiku vytáhla z konceptu her, rozjasnila mysl a jakoby zpomalila čas. Rozškvařená smůla bude mít něco kolem 300 stupňů. Ale to jen tuším.

Co vím, je že se škvaří a chládne a tuhne. A všechno tohle si prošla spolu s kůží mé malé, smolné nohy. Tenkrát nešlo dělat nic. Chtěl bych napsat, že jsem šlápnul do kecek a utíkal za dospěláky. Tedy šlápl jsem, co dovolila smolná noha a za vytrvalého jekotu jsem se za nimi dobelhal…s vyděšeným bráchou a Tomášem v zádech.

Rádi nebyli

…štandopéde jsme nastartovali auto a zamířili do nemocnice. A tam všichni čuměli a vyjeveně koukali…na smolaře s popáleninami 3. stupně. Pro jedno kvítí slunce nesvítí. Protože mi naši platili pojistku, dostal jsem tenkrát asi 800 korun. Pro malého kluka veliké peníze. Co jsem si tenkrát koupil už nevím..

Vyšel jsem s ponaučením, že nic se nejí tak horké, jak se uvaří.. 

A tohle je má druhá jizva na kůži ze vzpomínek….

Kůži jsem po různu zkoušel a testoval, jak jen to šlo. Mockrát jsem se pořezal a odřel. Vrcholným kouskem byla má z 90% popálená dlaň – ze střelného prachu náhodně nalezeného cvičného granátu.

Pro všechny nenáhodné náhody, zažil jsem toho řádně a za vše jsem upřímně vděčný.. 

Mám své tělo rád. Nenese žádné tetování, jen jizvy na kůži ze vzpomínek…

A tohle je život. Skládanka z mnoha jizviček příběhů, které propojují každý jeden s každým dalším.. s tím mým i vaším…

Jakub Řezníček
Díky nemoci překonané bez prášků jsem nalezl cestu k životu ve štěstí. Miluji a žiji život v jeho pravé podobě. Ve svých prožitých příbězích o nezlomnosti lidské vůle a touze po poznání sebe sama, inspiruji a provázím druhé na jejich cestě k životu ve štěstí. Můj příběh
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů