Menu
Říkají mi Jakub. Svůj příběh a zkušenosti, jež jsem prožil a jimiž jsem prošel, předávám dál.
V prožitých příbězích sdílím s druhými svá poznání, vidění života a světa, aby díky tomu mohli číst mezi řádky…
Dnes ráno, stejně jako včera a zítra, mezi otevřením prvního a druhého oka, na mé rty přitancoval úsměv. Protáhnu ještě v posteli ruce a nohy – znáte to. Procítím své tělo – silné, odpočaté, ve zdraví a se štěstím z toho, že můžu prožít další krásný den plný překvapení a nového střípku z príběhů života. S vědomím toho, že věci nemusím.
S vděčností za to, že věci můžu – dělat, žít a prožívat.
Jasně: „Další z těch ultra super pozitivních, divně znějících chlápků plujících na obláčku“ , říkáš si.
Svůj život řídím já.
Jsem zdravý, vědomý a sebevědomý člověk, který se životem nezápasí, netápe a nehledá stále do kola jeho smysl. Smyslem života je život samý. „Říkám já“.
Dějí a odehrávají se mi dny zalité sluncem stejně jako ty, kdy se mi nechce ani jen sundat nohu z postele. A víte co? Je to v pořádku. Prošel jsem si údobím, kdy kolem mne burácely hromy a byl jsem skličován blesky. Blesky konstrukcí mé mysli.
V rovině zoufalství a subjektivní temnoty jsem se rozhodl, že chci ochutnat Život ve štěstí.
Od jisté doby nerozlišuji dny na dobré a špatné. Nejedná se o žití v bludu barevné duhy, nýbrž o pochopení základních principů toho, co se nám neurčeně hemžícím se panáčkům děje v rovině hry, kterou nazýváme život. Lépe než pochopení, jedná se o vědění.
Žiji s radostí Život ve štěstí, protože rozumím tomu, že obě polarity mají svou váhu a účel. Rozumím tomu.
Rána z plískanic, kdy se za každým otevíraným okem skrývá jedna, pět či patnáct slz. To je fuk, kdo by se s tím počítal. Nevím, která strast byla úpornější. Zda neústupná bolest zad a teď už i nohy, nebo ten zatracený pocit marnosti ze života bez cílů. Jaký má tohle všechno smysl? Nešlo to zaspat, ani kdybych chtěl.
Bolest zad přišla plíživě, po špičkách. Vlastně jsem ji nebral jako důležitou, jako poslíčka nesoucího dar depeše o problému. Ne. Byla to jenom další otrava a obtíž.
Že už to není legrace mi došlo ve chvíli, kdy jsem nebyl schopen běžně fungovat. Ochromující, střílející a nekončící ataky bolesti a mrtvá noha hlásili jasný verdikt – takhle to dál nejde, něco je hodně špatně.
Špatný byl snímek mých zad z magnetické rezonance a důležitý neurolog..“Masivní výhřez meziobratlové ploténky na L5/S1, vážený! Je nutné to operovat co nejdříve, jiné řešení není. Buďte si vědom toho, že už nikdy nic nebude takové, jako dřív. NIC”.
Když uslyšíte tohle, těžké je i jen polknout. Už vím co znamená rčení “V člověku by se jeden krve nedořezal”.
Takhle je to? Je mi 35 a už nic nebude jako dřív? Tak brzy? A lékař sdělující pro mne tolik závažný verdikt ani neví, že tam jsem. Studuje obrázky mé rozsypané páteře na monitoru..hmm. O mně beze mě. Jsem jen rodné číslo pro kód na pojišťovnu. Život není fér. A celý je to nějaký blbý.
Něco hluboko uvnitř mě prasklo, zlomilo se. Něco maličkého, co stále ještě svítilo, se však po prasknutí prodralo a hlasitě žádalo o vyslyšení.
“Takhle přeci ne!”.
Dnes již vím, jak silná a nezlomná vůle umí být. Je-li správně uchopena, má její nezlomnost moc napravit i rozsypanou páteř. Operaci jsem nepodstoupil, lékaři konstatovali, že jde o zázrak. Lyžuji, bruslím, cvičím jógu, skáču z letadla, v zimě lezu do rybníka a ano, nic už není jako dřív.
Některá prohlášení v čase a kontextu získávají zcela jinou hodnotu.
Má cesta k životu ve štěstí je lemována vícero příčkami a milníky.
S otevřenou etapou tělesné indispozice přišlo také probuzení duchovní.
Spatřil a pochopil jsem důležitost primárního nastavení každého z nás v ranném dětství. Krůček po krůčku jsem léčil svá vnitřní zranění. Do té doby neviděná a nevnímaná.
Bez bílé nemá černá váhu. Život duchovní je třeba skloubit s bytím ve hmotě, se životem. Seznal jsem, že je nesmírně důležité – ne pouze vědět, ale také v rámci života konat, žít.
Nalézám rovnováhu mezi životem duchovním a materiálním.
Jsem provazochodec ladící balanc na laně s tyčí. Tahle činnost pro podstatu skončí až s mým posledním výdechem – stále je co ladit.
Smysl života chápu v usilovné potřebě pochopení sebe sama, v cestě odhalující nadání, talenty, osobní omezení a normy – naplňování osobního úkolu nynějšího života.
Poznal a uchopil jsem sílu myšlenky a mysli samotné.
Také to, že žít šťastně není výsadou vyvolených, patří všem.
„Všem těm, jež se pro Život ve štěstí rozhodnou“.
Svůj příběh a zkušenosti, jež jsem prožil a jimiž jsem prošel, mám potřebu předávat dál. Cítím to tak.
Říkají mi Jakub. V prožitých příbězích s pomocí písmen předávám druhým svá poznání, vidění života a světa, aby díky tomu měli možnost uchopit mé vnímání a dovolili si prožít Život ve štěstí a radosti. Jde to.
Mým záměrem je prožít život ve světě, jež je prostředím pro ideální, uchopitelný a pravdivý život pro všechny – se všemi, kteří to vnímají stejně jako já.
Život ve štěstí patří všem, kteří se pro něj rozhodnou!
