Máma Dost že jsi se taky ukázal“ procedila máma jízlivě mezi rty. To je přesný. Tak to vždycky uměla. Vždy to řekla způsobem, že mě píchlo u srdce a ona to řekla právě tak a právě pro to, aby mi tak bylo. Vlastně takhle uštvala tátu. Nedala mu vydechnout, stála mu za zády a sledovala každej jeho krok. A on to věděl a cítil a byl v té svojí bolesti

Býval jsem pechfógl Vzpomínky. Nejasné útvary z času, který pominul a není. Neurčité, neuchopitelné cosi, jež se v čase mění a přetváří, žije si svým vlastním životem. Jsou stejně beztvaré a podobných parametrů, jako sny. Ve své podstatě bez hranic a mantinelů. Jde o takový skrytý part ve hře s názvem život. Dá se do něj libovolně vstupovat a přehrávat z jiného úhlu pohledu. Vyzrálost a stupeň pochopení pak definuje

Býval jsem pechfógl Další silnou témou, se kterou jsem se setkal více, než je běžné je kůže. Kůže a její střety s elementem ohně a vysoké teploty obecně. Miluji život v jeho rozsahu a proměnlivosti. Přijímám jej ve všech podobách všech útvarů. Těch zdánlivě hezkých a příjemných i na první pohled zásadně opačných. V čase mívají zejména ty druhořečené punc těch nejvíce hodnotných a obohacujících událostí, které učí a vzdělávají…pro

Býval jsem pechfógl Každou z předchozích etap mé cesty životem provázely úrazy. A nebyly to úrazy ledajaké. Nejvíce divné byly… Znáte takové ty filmové klasiky…které 5x srazil blesk a oni z toho vždy vyvázli bez úhony. A protože se bez většího úsilí prodrali etýdou na první pohled bolestivou, ba co víc – ne jedenkrát, mají v čase a odstupu všechny tyto jejich prožitky nádech grotesky pro nevšednost a dobrý konec.

Rád lezu na stromy Jako malý jsem trávil prázdniny a víkendy u dědy Štěpána. V lůnu beskydské přírody, odtržený od lidí, na samotě u lesa. Kousek od dědečkova stavení rostl strom. Tedy, byly a jsou jich tam tisíce, jak to les umí. Jen jeden byl můj. Dub plný spletitých šprušlí, záhybů a překvapení. Jednalo se o stromoví, které se v symbioze dralo vzhůru a ke slunci společně, zdravě a pro