16 hodin pozornosti
Mám rád a každý den vděčně oceňuji možnosti a rozsah života, které nabízí každý jeden den. Každý z nás máme každé ráno každého dne průměrně 16 hodin pozornosti v bdělém stavu. Je jen na nás, čemu jí věnujeme, kam ji směřujeme. V tomto aspektu máme neomezené možnosti a zároveň velikou zodpovědnost v tom, co se rozhodneme zkoumat a živit.
Můžeme vést litý boj s nespravedlností světa všech podob. Můžeme se věnovat studiu plochosti planety Země a být popleteni v úžasu z toho, že nám všichni lžou. Můžeme do nekonečna rozebírat s kolegou Mirkem, proč je kolega Olin tak do nebe volající debil. Můžeme zkušenostně probádat schopnosti těla, které jsou nám v ryku běžných dní nepřístupné. A nebo se můžeme dobrodružně spouštět do hlubin podvědomí a kultivací zlepšovat kvalitu svého života. Tohle všechno a bambilion dalších variant možností máme každý jeden den. No není to krásné?
Absolutní zpomalení
V prostoru mého nynějšího životního údobí se mi dostalo mimořádné možnosti absolutního zpomalení, ztišení a konfrontace s latentními strachy. Když člověk opustí společenskou roli, probouzí se hlava, která přes vlny roviny zodpovědnosti a zažitých regulí masíruje pole vědomí do úmoru. Přichází analýzy, hodnocení, konfrontace, závěry, predikce a tvorba plánů dalších kroků.
Hlava pracuje s tím, co jsme během života cestou sesbírali a prožili a tak se s až děsivou urputností snaží o to, aby se další období života co nejvíce podobalo cestě, kterou jsme už prošlapali. Protože jinak to nezná a jinak je to pro ni tragicky nebezpečné.
Hlava nejsem já
Zásadní změnou tohoto schématu je hluboké pochopení toho, že hlava a její hlasy nejsem já, nýbrž bezpečnostní a ochranný systém, který dělá svoji práci (a dělá ji skvěle). Tímto pochopením je hlavě upřeno vládnoucí privilegium. Vědomé pozorování všech myšlenkových procesů rozpouští hybatele a pole (podvědomé záznamy) se uvolňuje.
Na místo starých, nefunkčních a mnohdy sebe sabotujících struktur přichází ticho a s ním i možnosti dalšího zaplnění tím, co nám pro budoucí čas bude sloužit.
Tohle nové pole však s sebou nese i upřímnost v nekompromisní podobě. Vše nefunkční a přežité zmírá a odpadá, protože už už není živeno. Jednoduše už nemá místo. Povrchní vztahy, role, závislosti a přesvědčení jsou prohlédnuty a opuštěny – s vděčností. Poté přichází ticho.
V tichu
A právě v tom tichu se začínají odehrávat věci, které nejsou výsledkem úsilí, ale důsledkem uvolnění. Zjišťuji, že řada mých minulých rolí byla mylná a živil jsem ji pro domnělou potřebu vyvanulých vzpomínek, které mne držely v jistotě vztahu s tím, kým už nejsem. Není to jednoduché, je to nutné.
Nepotřebuji všechno chápat, plánovat, mít pod kontrolou.
Není ze mě hippie týpek v růžovém triku s batikou a už vůbec ne škarohlíd lamentující nad výsledky voleb.
Místo toho přichází zvláštní klid a důvěra – že i bez neustálého řízení hlavou se život správně děje sám, po své ose a vždy pro dobro všech zúčastněných. Tělo se probouzí, dýchání se zklidňuje. Svět kolem přestává být hrozbou. Stává se vlídným prostorem pro setkávání.
To, co jsem dřív hledal v potvrzení, výkonu či uznání, se teď rodí zevnitř. V obyčejném okamžiku, kdy jen jsem. A právě v těch chvílích se mi nejvíc chce žít.
