Když byl svět ještě samozřejmý
Každé ráno každého jednoho dne je vlastně malým zázrakem. Jen si to vemte. Večer se odevzdáme pokoji příbytku, někteří i jeho skromnější verzi – v odevzdání. Myšlenkami opouštíme příběh dne. Leckdy unavení, schoulení, ztrácíme moc nad prostorem, který jsme přes den drželi pevně v rukou.
Odevzdáme se snění, které není ani trochu prázdné. Každý večer se v podstatě odevzdáváme malé smrti, abychom ráno mohli znovu vstát a žít další střípek subjektivního mystéria bytí.
Celý náš život je plný drobných zázraků ohromující podstaty, které si pro jejich opakování přestaneme uvědomovat. Jako nesmrtelní žehráme na malichernosti, nevědomi si toho, že každé zavření očí je koncem jedné části hry, které říkáme život. A že ta hra je v případě každého časově ohraničená.
To ráno, které se stalo úvodem k proměně několika životů, začalo úplně obyčejně. Obyčejně pro mě. Co jednomu připadá běžné, je pro jiného nemyslitelné.
Příběh o dni, kdy se svět náhle zastavil a slova přestala stačit. O mozkové mrtvici, která vzala řeč, ale nevzala člověka. O tichu, frustraci, hledání nových cest k dorozumění i o tom, že život dokáže být krutý, a přesto v sobě stále nese možnost naděje. Svědectví o vytrvalosti, lásce a o tom, že i beze slov se dá zůstat a být pospolu.
Kým byl můj táta
Můj táta byl muž, který věděl, jak se věci mají. Jaké jsou. A co se s nimi dělá. Nemluvil mnoho, ale když promluvil, dávalo to smysl a neslo s sebou kus odžité moudrosti a ponaučení. Byl pracovitý, pevný, hodnotný. Moudrý muž, který mě formoval – po svém.
Každý z nás je v počátcích života definován těmi, kteří nás provázejí. Máme-li štěstí, jsou to rodiče. Volbou osudu, či možná něčeho mnohem hlubšího, se mými rodiči stali Zdeňka a Petr. A dnes už vím a cítím, že jsem si nemohl vybrat lépe.
Práce byla pro tátu alfou a omegou. Smyslem. I přesto, že už byl v důchodovém věku, dál a rád pracoval. Prací dýchal a žil, práce definovala jeho hodnotu a smysl.
Varování, které nikdo nechtěl slyšet
Asi tři týdny předtím, než se všechno zlomilo, mu začala otékat levá noha. Bolívala ho. Kvůli bolesti přestal chodit do práce, což samo o sobě nebylo normální. Všichni jsme mu říkali, ať zajde k lékaři. Odmítal. Tvrdohlavě.
Lékařům se celý život vyhýbal. Věděl, že jakmile se jim člověk jednou dostane do rukou, roztočí se bezvýchodné kolečko vyšetření, diagnóz a léků.
Že se z člověka stane pacient. A on pacientem být nechtěl.
Všechny své útrapy na úrovni těla vždy tak nějak přechodil a ustál. Vždyť co, ono to přejde…
Ráno, které rozdělilo čas
Ten den u mých rodičů spala jejich vnučka – moje dcera Eliška. Bylo jí tenkrát 11 let a ráno se s dědou dívali na obrázek klíštěte, které v minulosti namalovala. Oba se tomu smáli a užívali si čiré jednoduchosti z přítomnosti druhého.
Ráno se s babičkou a dědou rozloučila a odešla do školy. Asi půl hodiny poté mi volala mamka. Táta spadl v koupelně. Vidí, ale nereaguje. Máma byla bezradná, vyděšená a v úzkých. Bylo to vlastně poprvé, co jsem maminku ve sluchátku slyšel v tak bezvýchodném stavu a rozpoložení.
Protože žijeme v blízkém sousedství s rodiči, byli jsme tam s mojí ženou Lenkou během několika minut.
Táta seděl opřený o futra dveří do koupelny. V nesmyslné poloze si jen jaksi automaticky posouval bolavou nohu do úlevné polohy.
Spadlý koutek. Pohled do nikam. Žádná reakce. Táto, tatínku, mluvil jsem na něj. Ale ten mů táta tam v tu chvíli nebyl. Situace byla překotná, vyhrocená a bylo z ní jasné, že fatální a dramatická. Sedl jsem k tátovi a v tichosti jej chytl za ramena.
Lenka je zdravotní sestra s rozhledem a zkušenostmi. Velmi rychle přečetla tuhle palčivou situaci a tátův stav. V blesku vytočila 112 a operátorovi tísňové linky popsala tátův stav.
Záchranka přijela velmi rychle. Tátu posadili do transportního vozíku a zakurtovali jej. Bylo to trpce bolavé. Člověk, tatínek, vzor, mentor a tolik blízká bytost, byl v této chvíli chromý, paralyzovaný a jakoby odpojený. Odvezli jej a zůstalo po něm jen tísnivé ticho a hlava plný myšlenek, v šoku ze situace, na kterou se nedá připravit, která přichází jako blesk z čistého nebe.
Vlastně jsme neviděli, zda se ještě někdy setkáme. A setkáme-li se, jak to celé bude vypadat?
Den, kdy došla slova
V nemocnici tátovi podali trombolýzu a přes tepnu odebrali krevní sraženinu z mozku. Jenomže mozek byl nějakou dobu bez kyslíku v oblasti, která je zodpovědná za řeč, porozumění a pravou polovinu těla.
Ten den tatínek přišel o dar, který si celý život pěstoval. O schopnost překládat myšlenky do slov.
Každý z nás se v těch nejranějších letech naučíme řeči, což je ten nejsilnější komunikační kanál, kterým pak definujeme všechny další sociální interakce. Můžeme se vyjadřovat, popisovat niterné pohnutky, zajišťovat si existenční, bytostné potřeby.
Táta o tohle všechno toho rána přišel. Bez ptaní, bez soudu a rozsudku. Přišel a tečka.
Z pestrého, květnatého a lety broušeného, bohatého slovníku mu zůstalo jediné, neuchopitelné a pohledem zvenčí nesmyslné slovní torzo: Gaga.
Gaga bylo „ahoj“, gaga bylo „cítím se mizerně“, gaga bylo „dnes je tak krásný den a já musím ležet na lůžku v nemocnici, kde jsem nikdy ležet nechtěl“.
Verdikt lékařů k tátově stavu byl drtivý. Globální afázie a rozsáhlé poškození mozku. Táta nemohl mluvit, špatně polykal, pravá část těla odmítala poslušnost. A především – nemohl žádným způsobem vyjádřit, co si myslí. Co cítí. Co se v něm odehrává.
A přesto tam pořád byl. Ten náš táta. Jen uvězněný za hradbou, skrze kterou nevedla slova.
Byl jsem rád, že táta neodešel, tolik rád a vděčný. Zároveň jsem hluboce prociťoval jeho hendikep, míru jeho vnitřního chaosu, zoufalosti i hrůzy z toho, co mu život naložil. Toho, jak krutým a definitivním způsobem se změnil jeho život.
Když se svět přeskládává za pochodu
Už od druhého dne se snažil makat v rámci možností. Chtěl chodit. Chtěl komunikovat. Zkoušel psát, ale pravá ruka neposlouchala. Levou rukou kreslil torza písmen, čáry, obrazce. Byly nečitelné a pro nás neuchopitelné. A přesto plné snahy. Bylo to trpké, bolestivé a paralyzující, vyčerpávající a nejasné.
Rázem se celý svět smrsknul do kuličky tohoto nového stavu. Řešit zda svítí slunce, nebo prší. Zda je třeba zajít k holiči, nebo zda je doma uklizeno. V těchto chvílích se podružné věci běžného života dostávají na druhou, třetí, pátou kolej.
Velmi brzy k němu začala docházet logopedka. Dochází dodnes. Téměř čtyři roky po mrtvici.
Po měsíci rehabilitace taťku pustili domů. Žádný z nás nevěděl, jestli domov pozná.Jestli vlastně ví, kde a jak žil. Jestli se dokáže postarat sám o sebe. Nevěděli jsme jak vše bude nyní pokračovat.
Maminka se ze dne na den stala opatrovníkem na plný úvazek. Bez přípravy. Bez návodu. Začal se skládat nový příběh. Z kulis života, který náhle přestal existovat. Začala se definovat nová scéna nové etapy. Bez ptaní.
Frustrace mámy. Frustrace táty. Bariéra řeči. Ukončování pracovník zakázek a závazků. Zavírání kanceláře.
Táta přišel o řízení auta, o kolo, o tenis. O svět, jak ho znal, jak ho uměl, jak ho miloval.
Hledání mostů
Časem jsem přišel na to, že v komunikaci pomáhá obrazová tabulka. Vytiskl jsem na A4 fotografie nejbližších lidí z rodiny. Když chtěl o někom mluvit, ukázal prstem. Najednou jsme měli klíč. Táta nám s tabulkou dokázal komunikovat směr toku jeho myšlenek. Ne dokonalý. Ale funkční.
Později jsem pro něj vytvořil jednoduchou webovou aplikaci. Klikne na obrázek a systém vysloví slovo. Další most. Ne řešení, ale cesta. Ne změna ve smyslu návratu starého. Jen malý klíček otevírající možnosti nové roviny sdílení a blízkosti. Díky za to.
Útočiště beze slov
Moji rodiče spravují chatu. Odstřiženou od běžného života, na samotě, u lesa. Chata se stala tátovým útočištěm.
Překonal stud z toho, že nemůže mluvit, z toho že lidé nerozumí jeho hendikepu. Dnes na chatu jezdí téměř každý den autobusem sám. Na klíče jsem mu připevnil Airtag, abychom věděli, kde se právě nachází. Máma si oddechla. Už mu není přivázaná na nohu.
Táta tam seká trávu, kutí, v zimě si seká dřevo a topí v krbových. Je ve svém světě. Beze slov.
A přesto živý.
Nic není jako dřív.
Mrtvice změnila život nám všem, nic není jako dřív. Vztahy se však v bolesti přetavily a jsou hlubší než kdy předtím. Táta dál dochází na logopedii. Pravidelně a trpělivě společně s paní logopedkou hledají cestu k řeči. Nevzdal to. A tím je ryzí inspirací svému okolí.
Máma se stala silnější. Dokáže řešit věci, které dřív patřily do tátovi agendy. Společně si vytvořili křehký a přesto pevný způsob dorozumívání. Byli donuceni postavit si nový most mezi sebou. Mezi dvěma bytostmi, které spolu kráčí většinu života. Za dnů, kdy svítí slunce, jakož i za plískanic, bouří a vichřic silných tak, že kácí stromy a bere domy.
Během této etapy mí rodiče v mých očích neskutečně stoupli. Vážím si jejich houževnatosti a neoblomnosti žít poctivý život navzdory okolnostem.
A přesto je to život
Život je někdy krutý, občas bere bez ptaní. Přepisuje příběhy uprostřed věty. Ale dokud jsme tady, dokud dýcháme, dokud máme vedle sebe lidi, na kterých nám záleží, existují cesty.
Některé cesty vedou beze slov. Ale i beze slov se dají říct ta nejhlubší sdělení života.
A možná právě tehdy se dotýkají toho zásadním způsobem podstatného.
