Jak jsem nešel na operaci – můj příběh s výhřezem L5/S1 – část 3. – život ve štěstí

Vybaven nástrojem – metodou, hnán touhou být zdravý a rovný na těle i duchu jsem se chopil nabídnuté šance. Můžu zobat prášky, po kterých je tělu všechno jedno, můžu docházet na injekce a kapačky, po kterých ještě víc. Můžu osud svých zad, svého těla a života vložit do rukou druhých. Můžu. Ale já s díky odmítám. 

Chápu a vím, že se má všechno jinak

Že prášek a kapačky tělu jen našeptají, že problém není, že mu s ním jen o kousíček pouteču. A nebudu-li řešit příčinu, důsledek dobrovolně přesunu do další kapitoly života.

Cvik, který dělám stále dokola, je prostý. Stejně jako všechny veliké věci. Vleže na břiše na svých rukou zvedám horní část těla, tedy trup, setrvávám ve vrcholné pozici a klesám dolů. Nahoru a dolů = jedno opakování. Modifikace jógové kobry.

Jeden cvik v 10 opakováních provádím každou hodinu po celý bdělý den. V akutní fázi problému pro bolest nemůžu spát a tak vstávám ve 3 hodiny ráno, v slzách uléhám na zem a cvičím. Cvičím ve 3, 4, 5, 6,7 a dále. Učím se péct kváskový chléb, peču, tvořím.

Je to milosrdně vyplněný čas. Má smysl..je dobré vídat, že v prostoru mezi slzami z bolesti, která je nepřenosná, existuje ještě něco, co má smysl a může druhým přinést do života radost. Kolem všeho se tiše, pod závojem line odér z pochybností a otázek – proč. A jak to bude dál. 

Je těžké si jen obléct ponožku a obout boty

Při chůzi vlastně jen táhnu nohu za sebou. Čtyři z pěti prstů necítím, jen tuším a do auta nasedám i 5 minut. Bolest mne provází v tupé verzi po celý den. V nehlášených atakách, které pro bolest ochromují jakoukoliv činnost přicházejí s nevhodným pohybem. V hrůze chodím na velkou a z pšíknutí je noční můra.

Sleduji lidi kolem sebe – dost jich chodí zasmušile, cosi si řeší. Nemusíc řešit, že nemohou jít. Že jít, v ladnosti se přemisťovat a dělat to, co chtějí, je veliká výsada. Ne samozřejmost. Život ve zdravém těle je veliký dar, jehož velikost si uvědomíme až ve chvíli, kdy o tuto výsadu přijdeme. Tohle je veliká – vysoká škola.

Cvičím každý další den, každou hodinu 10 opakování cviku metody McKenzie. Průměrný člověk je během průměrného dne vzhůru 16 hodin, tedy 160 opakování denně, 1.120 týdně, 7.840 měsíčně a 94.080 za rok. Řádná číslovka. Pomohlo mi to se uzdravit. Rok trvalo, než jsem přestal kulhat. 2 roky, než se svaly levé nohy vyrovnaly svalům pravé.

K dnešnímu dni jsem těch opakování udělal něco přes 200.000. Půl roku po prvním snímkování na MR jsem byl na druhém, kdy bylo objektivně prokázáno, že se akutní nález zmenšil o víc než polovinu. Zázrak, říkali lékaři. 

Jeden cvik, stále dokola nejméně 200.000 krát. Věděl jsem, že budu zdravý, že k tomu není potřeba ničeho jiného, než věřit v dobrý vývoj věcí, nevzdávat se a konat. Úspěch byl zaručen. Úspěch je postupná realizace hodnotného ideálu. Tato premisa mne dostala až do bodu, ve kterém jsem nyní. Tedy žiji život ve štěstí. A to je celé. Je to málo, nebo moc?

Bez lékařů, prášků, injekcí a operací.

Nyní – jsem zdravý a sebevědomý, vědomý člověk, muž

Požehnání – říkám já – s odstupem celé této mé kapitole z bolesti. Cvičím 20 opakování denně, více už není třeba. A je to úkon stejně samozřejmý, jako si ráno a večer čistit zuby. Jsem zdravý, dělám vše co dělat chci a žiji život ve štěstí.

Bolest

Naučila mne být upřímným sama k sobě. Naučila mne mít rád sebe a své tělo –  je to to nejcennější, co nám bylo dáno. Naučila mne porozumět sobě, pochopit se a skrze to druhým. Naučila mne v pravdě rozumět životu, který je běžně předkládán jako něco, co je třeba přežít a přetrpět. Naučila mne v opakováních vytvářet návyky, jež mají sílu měnit parametry života. Naučila mne péct lahodný kváskový chléb, vyrábět ovocné sirupy a marmelády.

Život s nemocí je vždy limitujícím údobím. Tyto etapy vnímám jako nálehavou výzvu zabývat se příčinou projevu na úrovni tělesné strasti. Omezení, nutné zpomalení, paralýza či ortel něčeho, co se ani jen neříká, je podnětný, nesmírně žádoucí a v podstatě naučný pro to, abychom zpomalili. Našli si čas, uchopili veškerou energii a tu věnovali tomu, co v našem konání v minulosti nebylo v souladu. Nemoc je důsledek, políček a ve vlídnosti nastavená dlaň řešení pro vše, co bude následovat. 

Bolest a tělesné limity spojené s nemocí, jsou nemýlícími se ukazateli a směrníky k našim minulým chybám a přešlapům. Výzvám k pochopení, přijetí a ponaučení se pro další kroky v cestě bohatší o vědomí prožitého. Každý prožitek je definujícím faktorem další cesty.

Jinými slovy, když je vám opravdu špatně – zastavíte

Každý máme v každé chvíli svého života možnost volby. Volba je vždy utvářena parametry minulých prožitků, prostředí, míry uvědomění a rozhodnosti. 

Roste to, čemu věnujeme pozornost – a tak je pro uzdravení potřebné a žádoucí, věnovat pozornost vyléčení se. Mentálně se nastavit na stav, kdy jsme zdrávi. Ten všemi možnými způsoby živit a podporovat. Vizualizovat si stav, kdy jsme plni sil, silní a mocní. Podpořit vše afirmacemi. Nekrmit stav, kdy jsme ne-mocní – přemýšlením o důsledcích a budoucích omezeních, míře příkoří či nespravedlnosti. 

Všeho v rámci selského rozumu, ovšem. Pokud mi z předloktí poleze kost, nechám si ránu ošetřit.

Žijeme ve společnosti, která vnímá nemoc jako něco, co je problém. A problém jako to, co je třeba řešit na úrovni důsledku. 

Mořský koník

Moje úžasná dcera Eliška chodí spát s plyšovým mořským koníkem, je krásný, je každou noc žádaný a milovaný. Není to ani muž, ani žena a proto si jej půjčím pro příměr.

Koník má dům. Jednoho dne do domu přes děravou střechu začne zatékat, prší. Kapky zpočátku jen tichounce kapkají a po dopadu usychají a mizí. Později bubnují a voda protéká. Koník si bere prášek, aby jej v noci randál nebudil. A možná že nebudí a pršet přestane.

Jednoho dne přijde bouřka a znova zatéká, koník, navyklý brát si prášek si vezme dva a tři, ale nepomáhá to. A tak je nucen vstát a kapky chytá tuhle do hrníčku se slonem a dále do hrnce a kbelíku a všeho, co je po ruce a k mání. A když jsou všechny nádoby plné a koník neví co dělat, sedne si a pláče. Z lítosti z plných nádob a zničeného bydlení. V pláči nevidí, že se dům plní vodou tolik, že je jí plný. Pravda koník může a umí plavat, jen veselý není.

A pak jej napadne zalepit díry ve střeše. Udělá to, protože ví. Lepí je v bouři, kdy na něj prší víc, než v domě. Bouři přečká a díry utěsní. Od té doby do domu neprší. Opravil příčinu problému před tím, než se v kapkách v domě utopil, nebo na něj střecha spadla.

Příčina mé děravé střechy

Příčinou smutku mého koníka ze střechy, která se chystala spadnout, byla naléhavá potřeba žít život v pravdě. Už jako malý jsem tušil, že jsou věci jinak, než jak jsou mi předkládány. Z naučených mantinelů, omezení, předpisů a toho co musím, jsem svoji pravou podstatu zabetonoval pod vrstvu masek, pro které mne druzí měli rádi. Dělal jsem věci, které bych dělat měl a choval se, jak se očekává.

Žil jsem život druhých. V nevědomosti, bolesti, neschopnosti činit změny pro mantinely a primární nastavení. Nešťastný, neukotvený, nenaplněný, zlomený, bolavý a nemilovaný. Zejména sám sebou. Díky nemoci jsem se ponořil do svých nejhlubších hlubin, kde jsem našel svoji perlu. S touto jsem se vynořil, vodu ze sebe setřepal. Dále kráčím s perlou na dlani.

Mezi mým klíčovým bodem (jak svou nemoc chápu) a nynějším životem ve štěstí byla řada úžasných, neuvěřitelných i naprosto běžných momentů plných bohatství z poznání. Ale to je na jiný článek.

A proto

Buďme vděčni za střechy bez děr a začne-li do domu zatékat, posviťme si na díry. Za dírou, která se na první pohled může jevit jako veliká smůla a neštěstí, se může skrývat ten největší poklad.

Radujme se a žijme život ve smíru a štěstí.

Jakub Řezníček
Díky nemoci překonané bez pomoci lékařů jsem nalezl cestu k životu ve štěstí. Miluji a žiji život v jeho pravé podobě. Ve svých prožitých příbězích o nezlomnosti lidské vůle a touze po poznání sebe sama, inspiruji a provázím druhé na jejich cestě k životu ve štěstí. Můj příběh
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.