Jak jsem nešel na operaci – můj příběh s výhřezem L5/S1 – část 1. – padání

Padání

V tomto příběhu vás provedu zkušeností, jíž jsem si prošel. Byla hořkokyselá, trpká a plná bolu na těle i duši. Byla potřebná, byla objevná – plná ponaučení, moudrosti a osobního vítězství. Byla ukončením a začátkem. Každými dveřmi příběhu života, které zavřeme zároveň otevíráme nové a je jen na nás, jaký příběh bude ten příští…

Před měsícem mi bylo 35

Mám ženu a 1 dítě. Žijeme na předměstí menšího města v bytě 3+1, v panelovém domě. Máme hypotéku, 9 let staré auto a kočku. Mainskou mývalí – kočku. Z toho průměrného života, průměrně vydělávajícího a včas splácejícího mladého muže často cítím úzkost v hrdle a na hrudi. Úzkost je to nadprůměrná. S jejím příchodem se spouští ten mazaný mlýnek v hlavě. Jsou sehraní a společně jim to klape, jako Kaiserovi s Lábusem.

Mlýnek je neúnavný – myšlenky chodí jedna za druhou, každé věnuji pozornost, jinak to nejde. Ve vlnách pak proudí blbé pocity kdy se mi nic nechce a nic nemá smysl. Smysl v tom nekončícím pinožení už jsem přestal hledat.

Žádný není.

Všiml jsem si, že u kořenu nosu, mezi obočím – mám vrásku jako prut…z toho jak jsem ve stálém napětí ze všeho. Smát se mi jde, jenomže tam uvnitř vím, že za každým jedním úsměvem se uvnitř cítím hořkokysele – ještě, že to druzí nevidí.

Šeď, šeď, ŠEĎ…práce, rodina, něco tady a tam, televize a večer nějaký to víno…s ním šeď s pokorou odplouvá a jsem unášen rozostřeně a v lehkosti večerem a poté – ve spánku kamsi daleko a pryč. Ráno je tu sakra rychle a teď, mimo tu šeď, která si nebere volno – vnímám ještě kocovinu, pro to víno..hmmm, skvěle. Nic není zadarmo…zatraceně. Takže půl dalšího dne mi je jak na lodi, skvělé.

Chodím cvičit do fitka

3 x týdně rutina – dělám dokola to samé, už leta – k zbláznění. Stačí to na to, abych vypadal k světu a zastavil mlýnek v hlavě – na chvíli. Vlastně – mám pocit, že jsem se s tím mlýnkem narodil. Po cvičení se cítím dobře, tělo se unaví a s ním i myšlenkový trysk.

Seznal jsem, že tohle umí i jiná pohybová aktivita – a tak jezdím na kole, bruslím, plavu – vždy na krev a na doraz. Občas mě píchne dole v zádech. Mám to ze cvičení. Řeším to tak, že partii, které se to týká vynechám, nebo naopak naložím víc. A ono to přejde.

Záda bolívají všechny

Slýchám od druhých, když se chytám slova v rozhovoru o tom, že se mě bolest zad ne a ne pustit. Každý vlastně pořád jen mluví o sobě. Do fitka už nechodím. Člověk si toho, že ho nic nebolí váží až tehdy, když jej něco bolet začne.

Někdy mě záda bolí od samého rána, jindy, když se rychle ohnu nebo kýchnu. V rozhovorech se začínají objevovat historky o houserech strejdů a hexenšůsech známých. Ale tohle se mě netýká, mě jen bolí záda, tak jako mámu – máme to v rodině.

Něco je blbě

Bolest už je se mnou stále. Přidává se k ní také osobní panika – z toho, že jasně cítím, že je stav nutné neodkladně řešit a že si problém nedá říct. Smát se mi nejde, už jen tvářit se hořkokysele a tak, že to druzí musí vidět.

Povolávám ku pomoci internet a nekonečnou databázi možných příčin a jejich důsledků. Také hromadu zkušeností pacientů zlomených na těle a duši. Příběhy o nepřiznaných invalidních důchodech a životech v bolesti. Dobře mi z toho není. Vnitřní mlýnek teď jede bez přestávek. Plácám se v tom.

Předjaří

Na rodinné dovolené v aquaparku s teplou vodou vše začíná gradovat. Cítím, jak mi brní noha, v noci mě bolest budí ze spaní. Na procházce přírodou zjišťuji, že mi vynechává lýtko a noze musím vůlí pomáhat, aby šla, ne tak běžela. Je předjaří a ve vzduchu očekávání překotných změn.

To když se příroda po zimě zhluboka nadechne a dá pokyn všemu živému, jež v následujícím období v taktu veselí a krásy rozezvučí symfonii radosti z probuzení a jakoby kynutím kouzelným proutkem rozvine paletu tvorby života.

A máš to!

Rána z plískanic, kdy se za každým otevíraným okem skrývá jedna, pět či patnáct slz. To je fuk, kdo by se s tím počítal. Nevím, která strast je úpornější. Zda neústupná bolest zad a nyní už i nohy, nebo ten zatracený pocit marnosti z života bez cílů. Jaký má tohle všechno smysl?

Nešlo to zaspat, ani kdybych chtěl. Bolest se ze zad rozlila do stehna levé nohy, lýtka, chodidla a všech prstů. Jeden špatný pohyb a tělem projede ochromující, palčivá bolest. Jako když vás kopne elektřina. Spektrum správných pohybů se omezilo na absolutní minimum.

Přesto jsem pořád schopný řídit auto, chodit do zaměstnání a žít, tedy…živořit v bolesti.

Magnetická rezonance

Běžnou praxí při problémech se zády jsou lékaři předepisované léky tlumicí bolest. Při akutní bolesti dále kapačky zmírňující otok kolem poraněných tkání. Při neustávajících obtížích aplikace obstřiků a čekání se žádankou na snímkování metodou magnetické rezonance pro zjištění objektivní příčiny.

Na tuto se k mému štěstí dostávám velmi rychle.

Cestu od auta k vyšetřovně, jež měří asi 300 metrů, jdu zaklesnutý za rámě mé ženy, pomalu … pomaličku, v slzách…jinak to nejde, jinak mi to nechodí.

Všechno je teď pomalé a trvá bolestivě dlouho.

Na oddělení mne proměnili v anděla – pro oděv. Vyfasoval jsem sluchátka, co nehrají a řekli, ať si lehnu a nehýbám se..ani trochu. V tunelu do kterého mne dovezlo lůžko jako chléb do pece, si představuji, že jsem v lese. Moc se o to snažím.

Z dáli slyším ohlušující rány ze zařízení a po tvářích mi kanou slzy z bolesti. Podobně to znělo na základce na exkurzi v železárnách. Jen…tam jsem nebrečel. Snažím se v těch ranách a hluku nalézt rytmus. Snažím se čímkoliv rozptýlit pro to, abych nevnímal palčivou bolest zad a nohy. Pomáhá jen pláč. Kolik toho umí a zmůže. Kolik různých tvarů, tváří a životních témat umí smýt a odnést.

Pro objektivní snímek je třeba, aby se tělo nehýbalo bezmála 20 minut. Jak umí být čas relativní. Tady a teď dokáže být nekonečně dlouhý a vyčerpávající. S vědomím toho, že tohle už bude řádnej průser. Vlastně si připadám jako v nějakým filmu, kde se všechno sype a padá a sere a nebere to konce.

Úkon končí, zpocený a se suchými cestičkami z vlídných slz opouštím lůžko, slézám, převlékám se a dostávám prášky od bolesti. Trmácím se zpět k autu…dlouho, pomalu, znova. Teď se bude čekat, až mi výsledky přeloží někdo, kdo v nich dokáže číst – lékař neurolog.

Doma maličká dcera dělá kotrmelce pro radost. V tichosti ji sleduji a necítím se hořko kysele, už jen trpce.

Tupé mlhoví v oparu prášků od bolesti

„Kubi, je to fakt blbý“, volá mi několik dní po vyšetření moje žena Lenka. Je zaměstnána v pozici zdravotní sestry v nemocnici, kde jsem byl na MR. Jeden ze známých lékařů ji přeložil diagnózu z výstupu mého vyšetření.“Máš vyhřezlou ploténku, opravdu hodně, musíš jít co nejdřív na konzultaci na neurochirurgii“! Polykám – z těžka a na sucho.

Jsem zlomený muž, na těle i duchu. S nejasnou diagnózou  se v tupém mlhoví oparu prášků od bolesti odebírám do říše internetových diskuzí. Tahle návštěva je pro specifickou potíž o poznání konkrétnější a děsivější. S tlumícími medikamenty jedu jakoby mimo sebe, duchem za tělem a v rozplizlém tichu ve filmu, který se mne jakoby netýká.

Cestou z práce domů narážím do auta přede mnou – mám autonehodu. Jsem mimo, nebrzdím pedálem, ale až s ranou, kdy se naše nárazníky potkávají a očuchávají. Postarší, proplešatělý pán vyskakuje jak čertík z plechovky z pomačkaného auta přede mnou.

Nemám sílu něco řešit, vždyť jen vylézt z auta mne stojí tolik sil, co vyběhnout 10 patrový dům..po jedné noze. Malé věci… vyměníme si čísla a etýda končí. Neměl jsem sílu řešit…pán to milosrdně vycítil.

Kde nic není, nic si nevezmeš.

Návštěva neurochirurga

Dlouhá, ponurá chodba. Sestřička si mě u dveří přebírá. Cítím, jak si mne při naší prvním a posledním rendez-vous touhle divnou scénou se smutnými kulisami, zkušeně prohlíží. Všechno je jí jasný, říkám si. Usedám na sedačku v čekárně. Napadá mě, že v zadání projektu primárně stálo: je třeba aby se pacient cítil blbě a nesvůj. To sedí. Jsem rekvizitou ve hře z kostýmů smutných osudů.

„Prosím, pojďte dál“, slyším a belhám do ošetřovny. 

“Máte masivní výhřez meziobratlové ploténky na L5/S1, vážený! Vyhřezlá tkáň ploténky utlačuje nervový kořen levé nohy, která je díky tomu znecitlivělá, nelze ji ovládat a trpíte ohromnými bolestmi. Je nutné to operovat co nejdříve. Buďte si vědom toho, že už nikdy nic nebude takové, jako dřív. NIC”.

Když uslyšíte tohle, těžké je i jen polknout. Už vím co znamená rčení “V člověku by se jeden krve nedořezal”.

Takhle je to? Je mi 35 roků a už nic nebude jako dřív? Tak brzy?

Jsem sportovec, celý život mám před sebou. Říká se to.

Tupé prázdno před očima a horko na těle. Paralýza z bezvýchodnosti. Z čekárny slyším sténat další kabát plný bolesti a trpkého bytí.

Lékař sdělující pro mne tolik závažný verdikt ani neví, že tam jsem.  Že nasucho polykám a točí se mi hlava – ze všeho, z ničeho nic všeho. Studuje obrázky mé rozsypané páteře na monitoru..hmm. O mně beze mě.

Jsem jen rodné číslo pro záznam o výkonu pro pojišťovnu. Život není fér. Proč zrovna já? A celý je to nějaký blbý.

Něco hluboko uvnitř mě prasklo, zlomilo se – spolu s ploténkou. Něco maličkého, co stále ještě svítilo, se však po prasknutí prodralo a hlasitě žádalo o vyslyšení.

“Takhle přeci ne!”.

Připojte se k facebookové skupině Zádaři.
Jakub Řezníček
Díky nemoci překonané bez prášků jsem nalezl cestu k životu ve štěstí. Miluji a žiji život v jeho pravé podobě. Ve svých prožitých příbězích o nezlomnosti lidské vůle a touze po poznání sebe sama, inspiruji a provázím druhé na jejich cestě k životu ve štěstí. Můj příběh
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů