„Jestli chcete, můžeme Vás operovat už tuhle sobotu, Váš nález je vážný“. Hmmm…co je dnes za den?
Čtvrtek je…operovat? za 2 dny?
Ne, ne, ne…křičela moje duše tenounce, leč naléhavě!
Co to sakra je? !
Rozum jen chladně analyzoval. Chtěl bych napsat že klidně, jenomže mlýnek…však víte. „Existuje i nějaké jiné, neinvazivní řešení?“ doptávám se lékaře, jež je v režimu „budeme řezat“. „Těžko“, odpovídá jízlivě a pohnutě. Aha, takže jsem se dotkl jednoho velikého ega plného jeho pravdy a nabubřelosti.
Vážím si všech lékařů, pro cestu, kterou vyšlapali pro možnost naplnění svých poslání. Pro vykonávání svých poslání – vážím si lékařů, stejně jako jiných lidí jakékoliv jiné profese, kterou vykonávají s láskou, ze srdce a na plno. Vážím…no v této chvíli mám potřebu zvolit si směr cesty sám. Nejsem tvoje cílovka.
Mrtvá noha a operace zad, o které žádný neví, jak dopadne…to nechceš. „Můžete to zkusit jinak. Jak, to Vám nepovím. Nemáte-li zájem o moje služby, naše schůzka se blíží ke svému konci“, pokračuje, usedá do křesla a poprvé během naší schůzky se mi dívá do očí. „Tedy?“.
Muž ve středních letech, patrně sportovec. Má bílé, zdravé a dobře rostlé zuby, rovné držení těla a opálenou pleť. Tohle je zhmotnělé sebevědomí, proti kterému sedí nedávno rozpadlý domeček z karet.
Tedy já.
Jsem ztracený chomáč ze zmaru položený na ubruse s flekem od svíčkové ze včerejšího oběda, kolečkem od piva a dírkou od oharku cigarety, která uhasla v zapomnění.
Stojím na křižovatce
Čas – je opět relativní, ten nynější zpomalil a roztáhl se napříč vším. Ve vzduchu visí otázka, která si žádá odpověď. Cítím, že stojím na zásadní křižovatce své dosavadní existence. Nedává to smysl, nemá to logiku – stojí to na pocitu.
Otázka a mé rozhodnutí jsou stejně klíčové v příběhu, nutkavě volající a nejasné, jako ve scéně z Matrixu. Té, kdy Morfeus nabízí Neovi dvě pilulky. Mohu vložit zodpovědnost a řešení palčivého, akutního problému na druhé – modrá pilulka. A žít život spící oběti dál.
Nebo mohu vzít život za opratě svýma rukama a najít jiné řešení, na svoji pěst a triko – červená pilulka.
Tenkrát jsem si důležitost té chvíle neuvědomoval. Uvědomění přicházejí až s odstupem, kdy nám čas ukazuje v nadhledu potřebnost a pochopení situací, na první pohled špatných, bolestivých, pro nevědomé nespravedlivých. Děje se nám vždy právě tolik, kolik jsme schopni unést a pro prožité kráčíme dále o kus z poznání moudřejší.
Jsem rozbitý. Tělo je v trvalé agonii a křeči. Se strachem udělat špatný pohyb, se šmelcem a sečkou uvnitř hlavy, bez prášků. To proto že mi je lépe ve fyzické bolesti, než být odříznutý od elementárního vnímání těla, tedy mimo.
Přesto věřím v sílu tenoučkého, slabého hlásku, který mi našeptává, že zvládnu vše, pro co se celou bytostí rozhodnu.
Beru červenou
Beru červenou. „Děkuji pane, doktore“, odpovídám. „Zkusím to jiným způsobem, bez Vás, operaci s díky odmítám“. Všemu navzdory. Navzdory všem blízkým, kteří seč při mě stojící, řeší si každý jeden ten svůj film. A já se nezlobím a já to chápu.
Nechat si zasáhnout do bolavých zad – operativně – vás téměř hned zbaví akutních problémů, bolestí. Nabízí se však příměr porouchané motorky, která se jednoho dne zastaví. Můžete vyjmout vadnou součástku a motorka se znova rozjede.
Jen…dřív, či později o sobě dá vědět jiná, unavená část stroje, která vykonává svůj díl práce a ještě pěkný kus za demontovaný díl. To proto, že prvotní příčina zastavení stroje se neskrývá v součástce, ale v tom, že do ní motorkář lije špinavý benzín a nebo jezdí po děravé silnici jakoby se nechumelilo.
Sebeozdravné schopnosti lidského těla jsou unikátní a bezbřehé. Rozhodnutí, síla vůle a koncentrovaný proud pozornosti vytyčeným směrem, má moc tuto schopnost bez podmínek aktivovat. Stejně jako cokoliv jiného. Člověk dokáže cokoliv.
„Dobře“, odpovídá lékař nehnutě, „myslím, že se ještě uvidíme„. Nevím jak to udělám, nevím, kolik času to bude stát…vím, že já mu dokážu, že se mýlí. Pokud se naše cesty v budoucnu střetnou, bude to za zcela jiných podmínek a okolností.
„Když něco opravdu chceš, celý Vesmír se spojí, abys to mohl uskutečnit.“
Tohle bysme měli. Kulhám před oddělení, jsem zmatenej a noha, kterou za sebou tahám, bolí jako čert.
Vlídné jarní sluníčko, větřík si jen tak zlehka, něžně a klokotavě proletí mezi mými vlasy, pozdraví a utíká pryč. Na stromě si zvesela štěbetají vrabci o lehkosti bytí, nebo o tom, že je dole pod trafikou rohlík, celej. Kontrast lehkosti a vzletu ročního období s nesmírnou tíhou subjektivního prožitku pádu je ohromný.
Život je pohyb
Život je o pohybu a pohyb je to, co mi pomůže! Volám ženě, dává mi svoji podporu a propojuje mne se sestrou – mojí švagrovou, která zná spoustu lidí. Dostávám tip na rehabilitační centrum, kam si volám a sjednávám si schůzku. Další cesta k autu plná ententýky dva špalíky, čert vyletěl z elektriky – ataků z bolesti a chodidla v ohni.
Je to takový neměnný stav, wellness pobyt v pekle s polopenzí. Jedu domů a je mi dobře, protože nebourám a cítím, že jsem na správné cestě – domů i na té v řešení problému.
Postavte se na špičky
Na další schůzce se seznamuji s rehabilitační sestrou, jež mi po další 2 měsíce bude průvodcem. Ála mne učí cvik metody McKenzie. Jeden jednoduchý pohyb do rozsahu, který jsou moje záda schopna vykonat. Jeden jediný pohyb.
V leže na lehátku jej opakuji pomalu, pomaličku, se zavřenýma očima, v bolesti 10x. Sestupuji z lehátka, Ála mne vyzývá k tomu, abych se postavil na špičky. Nemožné, říká mysl.
S vypětím sil, vůle a rozhodnutí se chabě zvednu na špičku zdravé nohy. Levá, noha, která si pro souhru okolností dala na čas oraz, následuje zdravou a mě do očí míří slzy z dojetí. Mám šanci, mám možnost, mám! Mé nitro zaplavuje nepopsatelná vděčnost, odhodlání čelit nastalému, víra v uzdravení, rozhodnutí být zase zdravým.
Mám verdikt!
Mám verdikt těch, kteří mne straší. Mám nástroj – metodu od těch, kteří mi dávají naději. Hnán vnitřním hlasem a touhou vyřešit akutní problém s vervou uchopuji nabídnutou možnost – jsem odhodlaný a rozhodnutý. A také stále zlomený.
Upozornění
Postup a popis mé cesty ke zdravým zádům vychází z mé osobní zkušenosti. Nejsem kvalifikovaný lékař a ani si na něj nechci v žádném případě hrát. Máte-li zdravotní potíže, vyhledejte odborníka a nechte se vyšetřit.
Facebooková skupina Zádaři
Facebooková skupina Zádaři
Na základě mého příběhu se mi čas od času ozve někdo, jež prochází podobnou životní etapou. Pro všechny z vás, se kterými série článků rezonuje, probouzí ve vás kuráž a rozsvěcuje naději, jsem vytvořil facebookovou skupinu Zádaři. Jedná se o virtuální prostor, ve kterém se spojují lidé s podobným osudem. Prostor, kde je možné sdílet svůj příběh, získat od druhých podporu, inspiraci i věcné a podnětné kroky. Skupina je soukromá a uzavřená.
Máte-li zájem, připojte se. Věřím, že to pro vás bude užitečné a posune o krok dál vás, i všechny ostatní.
Žádný z nás nevíme, jaký náš další krok bude. Je jen na nás, kudy povede.
