Řekla mi dcera jednoho večera…to když jsme spolu leželi v posteli po rozpravě před odchodem do snové říše. Máme dvě verze času společně tráveného před spaním, ze kterých si vybírá. První náleží příběhům z knížek na dobrou noc. Ta druhá věci prosté – leč nesmírně cenné pro bohatost chvíle nás obou – povídání si. Je to veliké štěstí prožívat každou z obou verzí.
Tedy…budeme dnes číst, nebo si povídat? Ve střípcích druhé volby pak slýchávám prožitky z času tráveném ve škole. A jsou jiné…tolik jiné, než v sobě nosívají odpovědi na otázku “Jak bylo ve škole?” Následuje fádní odpověď, která vám neřekne vůbec nic, však to znáte..”Dobře”. Povídání před spaním ve střípcích odhaluje radosti či příkoří ze dnů, které přináší vše co je každému z nástřeba.
Vidění života maličkého člověka, stále ještě tak málo zastřené mlhou, jež vytváří zábrany v jasném vnímání věcí tak, jak jsou ve své čiré jasnosti, je jako blahodárná fontána ze světa bez úskalí omezení a vymezování se. Je menší o škraloup prožitků a hradeb pro život v dualitě, pro všechny boláky ze zkušeností – toho, co je dobré, co míň a co ne.
Role a úloha rodiče přichází s věkem
Někdy s plánem, jindy zcela nečekaně. Prostě se to stane a je. Vždy s vývojem, růstem a v cestě, tak jako vše. Občas se nad tím vším pozastavím a říkám si, že jsem stále ten malý kluk, ten rozverný a skotačivý maličký – tady a tam, který má nyní velikou zodpovědnost za roli – jsem táta. Přesto jsem stále ten malý. Vše stírá klid a vědomí, že vše co konám je právě tak, jak má být. Pro uvědomění a nalezený klid – jednám v lásce, s vděčností a snahou porozumět druhým tak, jak nejlépe umím.
Vždyť milovat druhé znamená dát druhým to nejupřímnější já, jehož jsem pro své já schopen. Miluji své rodiče pro to, jakými jsou, za to co mi předali, za prostý fakt toho, že jsou. Všechny příběhy zažité s rodiči a dále pak s dcerou v bodě mé nynější existence shledávám jako nesmírně cenné, přínosné a pro kroky další, jako tu nejcennější školu i parádní jízdu.
Rolí prarodiče se můžu ve své dosažené životní etapě zabývat jen na úrovni představ a domněnek pro vzpomínky a budoucíc možné představy. Popíši nyní v krátkých příbězích několik svých vzpomínek a budu se zabývat rolemi dědů..babičky prominou a počkají na další článek. Ženy jsou ve své moudrosti trpělivé.
Děda Olin byl rovný chlap.
Zažil 2. světovou válku v čiré podobě, kdy jako ještě ne dvacetiletý utíkal v jejím konci z nucených prací v Německu. Na své cestě ke svému rodišti se jeho cesta protnula s krutou čistkou v jedné z moravských vesnic, kterou Němci ve svém běsnivém, šíleném úprku vypálili, vyhladili. Můj dědeček se svojí rolí – utíkající a domnělý partyzán. V této své trpké životní roli byl násilím postaven do řady chycených lidí, kterým druzí lidé pro označení udavačem brali život. Pro potřebu druhých a toho, co si doba žádala.
Je pro mne hrdinou, jen on ví, co si zažil. Děda přežil a vše si s sebou nesl dále. Prožil poctivý život, který se s mým pro mé vzpomínky nijak osobně nespojil. Umřel, když jsem byl maličký. Pro můj život však zásadním je. Vychoval a dal do vínku to nejlepší ze sebe třema synům, dobrým lidem. Jedním z nich je úžasný člověk – muž, který mne provedl početím a začátkem života. Můj táta. Bez něj by nevznikly tyto řádky a dcera by nevyřkla nadpis tohoto článku. Kdyby tenkrát děda dostal špatnou kartu, nebylo by žádného kdyby. Děda Olin, veliká škola. Díky.
Dědové bývají vždy ideálně dva. Ten můj druhý se jmenoval Štěpán a ideálním byl. Rozdíl mezi prvním a druhým dědečkem je v mé osobní, prožité zkušenosti i povaze člověka.
Druhého dědu jsem zažil, jeho esenci osobně prožil a bytostně mne ovlivnila, protože to tak mělo být.
Děda Štěpán byl bonvián.
Nevím, kde byl za 2. světové války. Měl 6 dcer a byl to člověk nespoutaný, živelný. Jednou z jeho dcer je moje maminka. Význam slova nespoutaný mi přihrává naši společnou rozpravu. To když děda ležel na LDNce a volal mi…říkal ”Já už to balím Kubčo, seru na to”.. a já ho chlácholivě konejšil, a oba jsme věděli, že se slyšíme naposledy. A pravda, bylo tomu tak. Řekl mi své svérázné sbohem. Měli jsme k sobě nesmírně blízko.
Svou svobodnou duší mne častokrát vedl k mému klidu a budoucímu uvědomění. Byl prostý a ve své prostotě čistý a nádherný. Učitele na cestě životem leckdy shledáváme ve věcech prožitých. Štěpán mi ukazoval, jak dělat to, co chci a věcmi kolem se nezabývat. Nelámat si hlavu. Být si a žít si. Co je víc?
Před svými 60. narozeninami prodělal operaci žil nohou, na to si udělal řidičák na motorku a na rehabilitační pobyt v lázních jezdil na motorce. Všem navzdory. Viděl jsem mnohokrát dědu chytat se za srdce, říkal “To přebolí” – aby jsme po jeho smrti zjistili, že prodělal mnoho infarktů, mlčky. Děda si nelámat hlavu uměl…“když nejde o život, jde o hovno“… říkával.
Seč bonvián a člověk plný svých osobních rozmarů, staral se o svou nemohoucí ženu až do jejího konce, s vniřní silou a láskou v srdci. Ohromně, čistě a cele…zcela. Klobouk dolů.
Styčný bod
Jením ze styčných bodů a vzpomínek vnímám tu, kdy jsem byl na prázdninách u dědy. Babička už nebyla, já si jen byl. Kdosi přivezl dědovi dřevo, načež jej skládal z valníku vozu. Aby bylo v zimě čím topit. Jen jsem si ke scéně dřepl a byl si …dřepěl si a vše sledoval. Abych pak v uších malého, který vnímal svůj vesmír, slyšel z úst moudrého, že „Ten kluk je báječný – jak je v sobě klidný“. Štěpán ve mě spatřil moji duši, která v té chvíli nechtěla nic jiného, než jen dřepět na mechu, být si a přijímat, pochopil pravou hloubku a podstatu. Spatřil kapičku, kterou jiní míjeli a vidět nedokázali, nechtěli, či si nedovolili…kdo ví. Vše je jak být má.
Jindy nás maličké nechal běhat jen tak lesem. Byli jsme hejkaly a byli jsme vílami. Nechal nás střílet vzduchovkou ve sklepě, kde nám odrazené diabolky lízaly uši. Nechal nás si být..ve své zodpovědnosti z nezodpovědnosti a kráse svobody dětských duší, lidských bytostí a nic se nám nestalo. Veliká škola. Štěpán. Díky.
Odešli oba...
Odešli tam, kam každý musí.
Nesu v sobě kousíček Olina a špetku Štěpána. S hrdostí, pokorou a velikou vděčností.
Budu dobrý děda. Řekla mi to jedna 7mi letá holka. Protože maličcí lidé prostě jen na věci mají ten správný úhel pohledu a já mám ty nejlepší rodiče a úžasné dědy. Budu opakovat učení těch moudrých, kteří kráčeli přede mnou a vložím do toho mé já, jež jsem na své cestě obrousil a kultivoval – to své opravdové já. Dcero. Díky.
Úžasní rodiče a prarodiče
Mám je já a máš je i Ty! Všichni v sobě neseme toho maličkého, který má onen správný úhel pohledu. Všichni máme vzpomínky a vtisky z dědů a babiček, tátů a mám. V mých vzpomínkách mají všichni garde Úžasných lidí, kteří si zaslouží vděčnost a ohromnou lásku, za vše co mi dali a čím jsou. Za moudrost z příběhů, jež prožili…
Budu dobrej děda
Budu dobrej děda a jsem dobrej táta – díky svým dědům a babičkám, díky mému tátovi a mamince.
Udělejte pro sebe a všechny to nejvíc co můžete, řekněte DNES svým dědům, babičkám, tátům, mámám, ženám, mužům, synům i dcerám, že je máte rádi, že jsou moc důležití…
Udělejte to i lidem, kteří nemají samolepky rodinné, máte je rádi, či jsou vám blízcí, důležití. Věnujte jim svoji pozornost, usmějte se, darujte objetí, polibte je.
Vždyť žádný nevíme, co bude zítra…lásku si zaslouží každý, teď…máme jen teď
A uvidíte, co se stane…
