Nic není problém, na vše je řešení. Zítra je taky den.

Jako malý jsem miloval čas trávený po boku mého dědy Štěpána. Bydlel na samotě, v samotném lůnu valašské přírody. Ve velikém domě ze zákoutí a koutů plných podivných, starých a zaprášených věcí. Zdánlivě nepotřebných, zapomenutých – v odpočinku. S posypem z pilin, hoblin a prachu. Protkaných pavučinami, které už nezajímaly pavouky ani mouchy. Vše bylo plné otazníků a odžitého dobrodružství. Byly to věci a kouty stejně staré, leč vlídné – jako děda sám…Štěpán. Vdovec, solitér, rebel a bonvián, který o esenci ze samotného žití nepřišel, osudu a všemu co přišlo a odešlo navzdory. Byl prostý a nesmírně moudrý. A já – malý kluk jsem k němu jezdil srdečně rád. 

Byl majákem pro všechny na moři

Malý kluk ve starém dospělákovi nacházel jinakost a autenticitu, která v okolí nebyla. Bytostně nebyla. Jezdil za ním pro srdečnost, upřímnost a jasnost, kterou v sobě děda nesl a dával ji jak uměl. Znáte to, když člověk svítí? Děda svítil, jako maják na břehu moře. Vidět byl z nesmírné dáli. Lodím na moři dával naději a kotvu ve vlídnosti. Moje malá loďka se světla stále drží.

Cestu jsme si k sobě našli v době, kdy moji rodiče odjeli na dovolenou do Francie. Bylo mi 8. Strávil jsem s dědou víkend u něj a protože bylo v týdnu třeba chodit do školy, jel jsem se Štěpánem domů. Po cestě jsme spolu navštívili dvojí bifé i nádražní restauraci. Děda miloval lidi a rád se napil a já všechna ta neplánovaná dobrodružství z nečekaných rozhovorů a setkání sledoval. Ne jinak tomu bylo i při našem soužití doma. Děda si jel režim bohéma a společensky nastaveného haura i ve městě. A tak jsem jej jednoho večera vytáhnul z hospody. Protože už byla tma a já doma nebýval zvyklý být sám. A protože se to tak má.

Společná řeč

Společně jsme poté v manželském loži mých rodičů našli společnou řeč. Sladili tóninu. Spadli z babylonské věže. Na zemi si naše dvě světla našla nitku, která ta dvě a všechna kolem propojuje. Ač to tak vždy není patrné. Děda spatřil ty dvě do široka otevřené, veliké oči s pramínky ze slz a za nimi bytost, která moc hledá porozumění. Chytil nit a bytost objal, tak jak dokázal a uměl. Druhý den jsme spolu strávili odpoledne v rozhovoru, už mi nikam neutíkal. Byl pozorný, naslouchal a rozuměl. Vždyť, každý umíme.

Rodiče se vrátili a dědeček odejel. A já dále pak hledal prostor pro naše další setkání. Starý muž a malý kluk. Spojeni v prožitku a pochopení. Setkali jsme se mnohokrát.

Dost často jen beze slov. 

Učí nás každý, koho potkáme a s kým se setkáme

Vždy tak, jak je potřeba. Jen, někteří víc a na delší dobu. Některá setkání pro svá poselství a sdělení nikdy neskončí.

Děda mi říkával “Neuč sa, život ťa naučí”. Vídal jsem za tím sdělením cosi nezodpovědného a jakési divoké klišé člověka, který žije na kopci mezi stromy na kraji světa. Co ten ví, co je dobré a třeba? Abych se v dospělosti k jeho slovům vracel. Přemýšlel o nich a dával mu za pravdu. Druzí poučují a život učí. Děda tohle moc dobře věděl.

Jezdil jsem za ním a mezi nohama třímal kanistr s 5 litry benzínu, abych jím mohl oživit pionýra, se kterým jsem brázdil okolní lesy. A byl si ne sledovaný, ne viděný, ne okřikovaný, ne kovaný a nemusíc muset. Byl jsem svobodný a šťastný.

Vždy, když jsem odjížděl, loučil jsem se hezky, čekajíc, až děda otevře šuplík stolu, na kterém jsme hrávali po večerech kostky. Z šuplíku vyjme pro čas zkroucenou a naducanou peněženku plnou různých papírků. A dá mi stovku. A já hrál hru, že dědo ne a v nitru se tetelil a děda hrál hru, že no jen si to vem a v nitru moc dobře věděl. Krásná klišé.

Autentický člověk

Jezdíval jsem za ním pro stejnou věc, pro kterou ten člověk vábil jiné. Pro jeho autenticitu. Byl vždy sám sebou. Byl prostý a svůj, byl předvídatelný a v rizosti nádherný. Nic nehrál a totéž očekával od druhých.

Tím nejhezčím, co vám může kdokoliv, koho kdy potkáte dát, je autenticita, pravost. Pravé já. Je cítit na míle daleko a druhé k sobě přitahuje jako světlo noční motýly. Být sebou je výzva, je pro odvážné. Zbavit se masek a jen si být. Být svobodný, být sám sebou.

96 let zářící

Moje úžasná žena Lenka mi jednoho večera s radostí a nadšením povídala o jedné ze svých pacientek. Živá, živoucí 96 let zářící dáma, která se na lůžku usmívá a život vnímá podobně jako ty. Vyčnívá z řady. To zaujme…

Vše bere, jak přichází, nestěžuje si a velmi často opakuje svoji mantru pro život. Z lůžka na život nežehrá. Těší se na den, kdy si s radostí a chutí zahraje další hru ping-pongu. Jistě bude brilantní!

“Nic není problém a na vše je řešení. Zítra je taky den”.

Je to krásná mantra, jak ty dvě věty paní nazývá. Dvě věty plné moudra z pochopení.

Zářící dáma nese stejný odkaz jako dědeček Štěpán. Moudrých průvodců – majáků na své životní cestě potkávám, díky za to, stále hodně.

Mantru jsem si s radostí zapsal a dále kráčíme společně. Posílám ji dál. Pro mne tyhle dvě jednoduché věty nesou velikou sílu. Kratičký návod na dlouhověký a naplněný život.

Vězte, že nic není problém a na vše je řešení. A když na něj nepřijdeme dnes, nevadí. Zítra je taky den.

Jakub Řezníček
Díky nemoci překonané bez pomoci lékařů jsem nalezl cestu k životu ve štěstí. Miluji a žiji život v jeho pravé podobě. Ve svých prožitých příbězích o nezlomnosti lidské vůle a touze po poznání sebe sama, inspiruji a provázím druhé na jejich cestě k životu ve štěstí. Můj příběh
Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů