Vdobě, kdy jsem chodil na základku, byl triangl pro nás všechny maličké triumfem hodin hudební výchovy. Už jen to slovo…TRIANGL- bylo magické. Jednoduchý nástroj – kovová tyčka rafinovaně naohýbaná do tvaru trojúhelníku.
V genialitě jednoduchosti vnímám partituru z citu a taktu dokonalého načasování dvou až tří úderů do trianglu v rámci díla symfonie.
Hudebka
Hodiny hudební výchovy – HUDEBKA … to byl houslový klíč a zápis do notové osnovy, který jsem nikdy nepochopil. Také jsme se učili text a rytmiku písničky…přinuť někoho dělat cokoliv dvakrát, třikrát, pětkrát – to by bylo, aby se to nenaučil. Naučil – musel. Závěr patříval písničce, která už v nás pro předchozí byla ukotvená – tedy souhře zvuků vyluzovaných více, čí měně dobře rezonujícími těly lidských zmenšenin, doprovodu na klavír a … hudebních nástrojů!
Míra mé obliby těchto chvil se hřála na škále žebříčku popularity času tráveného ve škole velmi vysoko. Někde kolem osmičky (na škále 0-10). Lepší byla snad jen vybiša a šplh v těláku – ty měly devítku. A prázdniny se svojí desítkou.
Byly to momenty, kdy jsem si mohl svobodně a bez napomínání zahulákat – ve škole, kde se toho mnoho po vůli nesmělo – no to je něco!
Bude se zpívat
Společně s dalšími zpěváky jsme vytvořili půlkruh uvnitř něhož stála úča a její klavír. Na stolku ležely hudební nástroje. Možná že byly nadržené, plné touhy se projevit, vyjevit a vyplnit čas bytí v čirosti své podstaty. A nebo se v hrůze třásly a drkotaly svými maličkými hudebně nástrojovými zoubky – ze strachu, že s nimi zase už někdo bude tlouct a mlátit.. jéžiš a ach.
Pak došlo na rozdělování nástrojů. S každým, který paní učitelce přišel do ruky kráčelo tázavé kolečko přes půlkruh z nás dětí hladových po trianglu. Nevím, podle jakého klíče určovala role hráčů. Možná jen chtěla prožít následující chvíle v co nejmíň bolestivém trápení svých uší.
Mojí doménou byly klacky
Nikdy jsem si moc nezatriangloval. Mou doménou byly klacky! Se zažívanou potupou jsem sledoval ty, kteří ve správný moment udělali během hry lahodné cink, které nikoho moc nestálo..jen – bylo v něm tolik citu, něhy a důvěry toho jež jim nástroj svěřil. Vždy, když se v hudebce rozdělovaly nástroje, přišly ke mě dřeva, lépe rumba koule a zadařilo-li se, tak i tamburína. A pak – třímal jsem v rukou ozvučná dřívka – klacky jsme tomu říkali – dva dřevěné, patrně palisandrové válečky. Ač jsem se snažil, opravdu moc, z dřívek šlo jen tupé buch, buch, buch. V mém nitru zvučelo tolik citlivé cink a pro nutnost a potřebu druhých jsem bouchal tupě do dřev. Buch, buch, buch.
Na triangl nehraju ani nyní. Cesta života mne zavála do jiných končin. Do sfér taktu a povídání z písmen a vět, která zvučet dokážou. Vždyť je nyní posloucháš.
V rovině žití dospěláka jsou úplně jiné disciplíny, no schéma je velmi často se opakující. A vše, co se opakuje, přijímáme jako pravdu a fakt. Nejsem jako on, chci být jako on, chci mít to co on, musím být takový, jaký je on…a pak budu šťastný. A mám-li to a jsem tam, kde je on..stále mi jen něco chybí. A tak zkouším tohle a jdu támhle a čtu tohleto.
Každý to dokážeme
Každý z nás dokážeme rozezvučet nástroj své bytosti a její podstaty tak, že svébytně doplní souhru pro opus nástrojů druhých. Dokonale a jedinečně. Nenahraditelně, neopakovatelně a pro druhé nezbytně nutně, obdivuhodně, nádherně. Rozeznít tak, že ve výsledku doplní celek pro hru bohulibou a bezbřeze dokonalou.
S každým nádechem, výdechem a vším, co nesou smysly, zůstávám v tichém údivu a v pokoře před samým stvořením. Tvořením a tvůrčí silou elementu, který mne v každém okamžiku přesahuje.
Miluji přírodu, její rozmanitost, pestrost a nekonečně květnatou košatost z propojení ve smyslu vlídnosti a moudrosti. V přírodě je všechno. I já a ty jsme přírodou. Dobré vědět.
Včely ví
Taková včela. Samotné, malé nic, součástí celku, který je ohromný a dechberoucí v rámci propojení. Včela má pestrý život plný různorodých údobí. Je larvou a nymfou a pak mladou včelou, velikou. A dále má úkol, ze kterého si nebere volno a jede si „Jeden za všechny, všichni za jednoho“. Setká-li se s nešvarem, dá za něj život. Bez mrknutí oka.
Vím to, jedna taková mne včera píchla do břicha. Tímto se omlouvám jedné a všem. Jel jsem na kole a vletěla mi pod triko. Drnda pitomá.
Nejsem trianglista, nejsem harfista, sprinter a raketový inženýr.
Z jedniček je kulové
Z jedniček na základce je kulové. V čase mne naučily mimo jiné, jak důležité je vymanit se ze života v předpokladu a očekávání druhých.
Včela je nádherná a ve své postatě ničím v rámci celku.
Jen člověk je něčím nesmírně jiným. Každý jeden jsme nádherným, ve své podstatě vším a zároveň součástí rámce celku.
A je zcela jedno, na jaký nástroj umíme hrát. Každý jej ve svém nitru známe a každý jej máme moc rozezvučit. V genialitě jednoduchosti rozeznít v rámci partitury citu tak, že do celku zaklapne způsobem, že bude celek správný a úplný.
Chcete-li, bouchejte do klacků a hrajte na triangl. Zpívejte, pěstujte ostropeřec, v lásce učte děti mít rády přírodu, pečte chleba a nebo se starejte o druhé. Jak je libo…vždy s láskou.
Dělejte to, co máte rádi...
Dělejte to, co máte rádi – bytostně rádi a z celého srdce úplně…potřebujeme se.
