Co dávají stromy? Prdí hadi? A jak to vidí děti?

Moje etapa života s dítětem – se statusem rodič, je nesmírně poučná. Stejně jako jakákoliv jiná dá se říct. Jenomže…no však víte. Ve vztahu ze dvou se kouzlem magie života zjeví nová bytost. Novostí vonící, čistá, připravená a natěšená na svůj příběh. Přichází mezi ideálně dva dospělé. To jsou lidé takoví, kteří už kus svého příběhu prožili a jsou plni chuti prožité předávat a tím utvářet osobnost nové bytosti. Je to moc hezká nadstavba základního programu život, složená ve výchozím nastavení z více méně povšechně podobných vývojových údobí.

Už je to velká holka.

Naše dcera Eliška je srdečný, velmi citlivý a šikovný člověk – dítě školou povinné. Chodí do tradiční základní školy. Vlastně chodí do stejné základní školy, kterou jsem odchodil i já. Úspěšně. V době vzniku tohoto článku Eliška dokončuje docházku druhého ročníku. Tedy – už je to velká holka. Sama si dělá domácí úkoly, sama zvládá přípravu a je velmi kreativní.

V našem chápání vzdělávání „nehrajeme na známky“. Dívenka to ví a tak se jimi netrápí. Přijde-li dvojka, trojka, rozumí tomu, že míra zvládnutí dané látky neodpovídá představě druhých. A tak chápe, že je třeba v daném směru zabrat. Doma na sebe nekřičíme, nehádáme se, nevyčítáme si…není co. Jsme spolu rádi.

Máme zdravě nastavené role, vytyčené hranice, jeden druhého podporujeme a respektujeme – láskyplně.

Pololetka

S obdobím konce školního roku jsou spojené velké písemky z rozsáhlejšího bloku probraného učiva – pololetky. Jednu takovou před několika dny donesla Eliška k nahlédnutí. Jednalo se o předmět Člověk a jeho svět. Tato oblast, nebo chcete-li předmět sjednocuje společenskovědní a přírodovědné učivo, včetně výchovy ke zdraví. Je to hodně o přírodě, zvířatech. O tom zda hadi prdí, jak moc a kdy nejvíc. Míra zvládnutí daného bloku látky odpovídala představě paní učitelky, tedy v pravém rohu posledního listu byl bič. Neprdí..hadi.

V rozpacích

Dcera byla přesto v rozpacích. V jedné z otázek stálo:

Co nám dávají stromy?

Zadání požadovalo 3 větné odpovědi. Ty Eliščiny byly následující. Jedna z odpovědí byla vyhodnocena jako nesprávná, škrtnutá.:

  • Dávají nám kyslík
  • Dávají nám dřevo
  • Stromy žijí

Veliká lekce

V odpovědi je krása čirosti jejího vnímání světa. Stromy žijí – jistě že žijí – a jak! S grácií a v interakci se vším živým, vším. Ve své všudypřítomnosti, pomalém růstu a obměně v čase jsou dokonalým klíčem k objasnění hloubky všech zákonitostí života, které jsou pro všechny stejné a dané. Pro řadu lidí nepochopené a nerespektované. Stromy a vše živé s námi interagují, jednoduše v tom všichni jedeme společně. V našem vnímání je to prvek, který nám dávají – velikou měrou.

Ve vyhodnocení (které pro úhel pohledu kantora zcela chápu a respektuji), byla všudypřítomná a z podstaty věci naléhavá potřeba učit druhé konformitě. Zadusat jedinečnost, přistřihnout křídla, normalizovat. Tak abychom byli všichni normální. Tedy stav, se kterým jsem se většinu života potýkal a bojoval.

Otázka

 „Tati, takže stromy nežijí“? zeptaly se mne nechápavě dvě krásné, veliké, doširoka otevřené oči. „To víš, že žijí. Jsi moc šikovné děvče Eliško. Odpověděla jsi správně. Jen jinak, než jak chtěla paní učitelka.“ S úplnou a pochopitelnou odpovědí jsem posečkal den, aby přišla sama – ve formě společného prožitku. Život tohle náramně umí.

Bouřka

V nynějším letním počasí je bouřka pro všechny a vše vítanou úlevou a osvěžením. Během jedné včerejší, jsme s dcerkou vyšli ven. Nasát ozón a nechat na sebe spadnout něco letních, velikých kapek. V předvoji bouřky, která se v dáli hlásila hustými, ocelovými mračny z nichž tu a tam vyletěl světelný kořen, jsme se spolu houpali na houpačkách dětského hřiště. Zvedal se vítr a tu a tam vzduchem svým mohutným zvukem proburácel hrom. To je ten, co je vždy až po blesku. Lidé v okolí jeden po druhém mizeli v útrobách domů. S obavami sklízeli prádlo a barikádovali se v příbytcích v tušení příchozí přírodní síly. Byli jsme venku sami, rádi.

Když se zvedl vítr a kapek bylo víc, šli jsme domů také. Pomalu a klidně. Eliška se mne zeptala „Tati, proč jsme jiní, než ostatní“?

„Eliško, každý tak jak umí. Buď v životě šťastná a veselá. Dělej věci, které chceš dělat. Buď upřímná ke druhým a zejména k sobě. Buď za každých podmínek a vždy sama sebou. Druhé respektuj. Nech je být si je takovými, jací jsou“.

Tu opravdu těžkou bouřku, která dokáže vyvracet stromy, jsme přečkali doma.

Do kaluží

Ve vlídném deštíku a kouzelném světle ze zapadajícího sluníčka jsme poté bez bot vyběhli vstříc zkropeným chodníkům a silnic plných teplých kaluží. Pršelo nám do vlasů, na záda a obličeje. Byl to čas plný nesvázané svobody a radosti ze sdíleného okamžiku. Byli jsme sami sebou, nekonformní a šťastní.

Tohle mne baví žít!

Mám skvělého malého parťáka, který mne stále učí ve své moudrosti z čistoty. Zejména tehdy, stojíme-li spolu v kaluži plné nečistot.

Každý jsme svobodnou bytostí, která nesmí být svazována, jež se nesmí nechat svazovat, jež si sama sebe nesmí dovolit svazovat, sebou či druhými …

Pro hady a doktory

  • pro všechny hady: Lepší jeden prd, než deset doktorů. Jestli prdět neumíte, naučte se to.
  • pro všechny doktory: Buďte v klidu, hadi se prdět teprve učí.
Jakub Řezníček
Díky nemoci překonané bez pomoci lékařů jsem nalezl cestu k životu ve štěstí. Miluji a žiji život v jeho pravé podobě. Ve svých prožitých příbězích o nezlomnosti lidské vůle a touze po poznání sebe sama, inspiruji a provázím druhé na jejich cestě k životu ve štěstí. Můj příběh
Komentáře
  1. František napsal:

    Milý Kubo,
    krásný článek, který opět se mi líbil nádhera. 🙂 Moc Ti přeji v životě to nejlepší. 🙂

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.