Mám za sebou historicky první zimu, kterou jsem v životě absolvoval bez ponožek. Prenatální vývojové období z výčtu vyloučím, beztak jsem se narodil v listopadu.
“No ty jsi zase na něco přišel.” A ano – je trendem dělat dnes z úplně obyčejných a přirozených věcí něco speciálního a neobvyklého. Nejspíš proto, že se to jednoduché, obyčejné a přirozené v lavině všech doporučení a studií všemožných institucí vytrácí. Aby bylo nahrazováno pravdami těch, kteří chtějí prodat svůj produkt.
Selský rozum směňujeme za domnělý blahobyt. A v něm máme coby majorita sklon šmahem označovat vše vymykající se, svou vlastní cestou jdoucí, za alternativní.
Vše nepotřebné opouštím
Ponožky z mého života zmizely tak nějak samovolně a bez úsilí, bez záměru a snahy stejně, jako maso z talíře. Stále mám šuplík plný nízkých, vyšších a super vysokých, různě hřejivých modelů. Jen už je s díky neberu do hry. Vím, že si mohu nabídnout.
Patří jim místo vedle sekce trenek, které jdou jaksepatří – denně do akce. Ponožky vždy zamáčknou slzu a řeknou si – “Chm, tak třeba zítra”. A nebo vůbec. Třebas jen na chvíli ztuhnou a dělají mrtvé brouky – levého a pravého – to aby po zavření šuplíku pokračovaly v rozjetém mejdanu z rok trvajících ponožkových prázdnin…yeah! S unavenýma trenkama. Neasi.
Zima ve městě
Zimu ve městě jsem prochodil v barefootových botkách bez hřejivé výplně. V takovém tom tenoučkém nic. Je to tak, že když se chodidlo pohybuje a pracuje, něco jako zima k noze nepronikne. A má-li ty ambice, pokračuje to hlavou. Tam všechno začíná a končí.
Nejednou jsem na procházce zasněženou krajinou sundal boty úplně. A lebedil si, radoval se ze svobody, kterou si dovoluji a dopřávám. Z poznání prožitku konání mimo rámec mantinelů, kterými se pro okolí svazujeme.
Nemocný jsem nebyl
Šťastný a spokojený po většinu času. Dělám si to podle sebe, všemu navzdory. V tom vidím onu alternativu. Přijetí rozhodnutí dělat si věci po svém, pro jasné vědomí toho, že je to tak pro mne nejlepší a že mi to přináší radost a štěstí. Mám se rád a v tomhle módu jsem se sebou nejraději.
Mí starostliví rodiče si zvykli. Stejně jako na to, že nejím maso. Je-li víra člověka v cokoliv odlišného neochvějná, okolí odlišnost přijme. Zejména proto, že v čase spatřuje, že vše je v naprostém pořádku a že je objekt obav spokojený. Mám své rodiče nesmírně rád.
Přitahujeme vždy to, co v sobě nosíme
Tento parametr života a fungování je vlídný a spravedlivý. Když jej pochopíte. Přijmete-li život jako něco, proti čemu není třeba bojovat a nahradíte jej něčím, v čem lze nacházet a spatřovat dobrodružství z poznání právě prožívané etapy, začnou se dít věci!
Své štěstí si tvořím já. Stejně jako vše ostatní.
František
Na jednom z cyklo výletů jsem potkal a poznal ikonu bosochodectví olomouckého kraje Františka Valčíka.
Krásný člověk se srdcem na dlani. Chodí bos celoročně, všude, stále a rád. Bosá chůze v jeho nesmírně zajímavém životním příběhu sehrála klíčovou roli. Z člověka svíraného hlubokou depresí, je usměvavý, vlídný a pozitivní kluk, který klady a benefity této svobodné, na dřeň přirozené činnosti aktivním způsobem spolu s dalšími propaguje a šíří mezi druhé (facebook skupina Bosochodci z Olomouce a okolí). Skrze své fotografie přírody se dotýká duší druhých.
Takové, kteří touží po tom být zase na chvíli klukem a holkou, sundat botky a promluvit si se zemí, se Zemí. Jenom tak. V čiré radosti pohladit jarní travičku, pozdravit nohou kamínek a protnout bytí s vlídností vyhřátého bahna.
Bosý výlet
O víkendu jsem se se ženou a dcerou zúčastnil jednoho ze společných výletů olomouckou přírodou. Parta pozitivně naladěných lidí, slunce, jarní krajina, úsměvy a boty v batohu.
Bylo to krásné a moc fajn. Tohle žít mne baví. Je v tom všechno. „Tati, já budu chodit bosky celý den“, řekla mi dcera Eliška. „Super Eli! dmýchej v sobě svobodu a dělej to, co cítíš, že je pro tebe dobré“. Máš moji plnou tatínkovskou podporu…
Tady a teď
Pak zastavím se u stromu, kvete a šumí bzučnou pílí. V kráse chvějící se chvíle z pozorování lze vídat křehkost, tklivost něhy, škálu tónů v květu, běloskvoucí zářivost tolik kontrastní se vším. Hebce pohupující se pro vlídný vítr, který už jen čechrá. Za taktem krásy z vidu s vánkem, lze cítit v jemnosti běloskvoucí vůni, slaďoučce šimrající esenci stvoření a touhu žít v realizované formě.
Chodím bosky a mám to rád
Každý v sobě chováme dítě, které touží po tom se projevit – věku navzdory. Těší jej vylézt na strom a z výšky hltat dálky. Zažívat dobrodružství pro pokoření výzvy z větvoví. Chce skočit do kaluže. Chce…doplňte si.
Tyhle chvíle mají moc udělat z běžného dne a chvil neuvěřitelná dobrodružství, koupit se nedají za žádné peníze světa. Víme to všichni.
Až půjdete příště krajinou, sundejte boty – podle uvážení. A jen se začtěte – do příběhu, jehož šepotu jsme pro boty přestali rozumět.
