Čím by jsi chtěl být?
Ptali se mě dospělí, když jsem byl malý. Ptali se způsobem takovým, abych vyhověl parametrům a rozsahu horizontu tazatelů. „Kosmonautem! Budu míjet zemskou váhu, poznávat nové světy, přetnu pravidla a mantinely, vydám se do míst, kde žádný člověk ještě nebyl a přinesu odtud nové spektrum možností svých a všech, kterým poznané předám“. Velicí se pousmáli a já cítil, že jsem si nevybral dobře, že s tím ti moudří bohové nesouhlasí….
Aha, rozumím..kosmonautů je u nás ve třídě moc a jednoduše tolik kosmických skafandrů na světě není..a je-li, jsem do něj příliš malý a na orbitu by mi plandal a nebo hůře – padal. Jako kalhoty po bráchovi. Ledaže by kšandy? Tak nic..
Budu policajt! Mají pistole a jejich auta můžou jezdit rychle a dobře vypadají. „Přeci nebudeš policajt“?! – říkali rodiče. Aha. Tak ani tudy ne. A čím že jen mám být? Každý se ptá a žádný nenapoví.
Budu tím, čím je můj táta
Projektant. Vůbec nechápu, co to obnáší a raději bych byl popelářem, protože je to další nejbližší téma, které jsem schopen uchopit… Stojíš si na autě zezadu a nejsi jak všichni ostatní, máš se. Prostě si stojíš na stupátku a jedeš a fičíš, máš vítr ve vlasech a nemusíš sedět a děláš si všechno jak chceš. Ale někdo říkal, že popelářem být nemám, že se nemají dobře. A tak vlastně vůbec nevím, čím mám být a vlastně vůbec nerozumím tomu, nač se mě pořád vyptávají, když se mi jen smějí, nebo říkají, že tohle ne.
A tak řeknu, že chci být něčím, o čem nic nevím a co mě nezajímá. Projektant, jako táta. Hmmm. Tohle je v pořádku.
Takže takhle je to, už tomu rozumím! Budeme se tě ptát, co by jsi chtěl, ale vlastně nás to nezajímá. Buď tím, co chceme my. My to myslíme dobře a my to víme nejlíp. Nabyl jsem dojmu, že je třeba abych něčím byl a pro to, aby mne druzí akceptovali, je nutné být v souladu s představou druhých. Nenaplním-li tu představu, budu ničím. Být ničím je skličující, to nechceš.
V nevědomosti a dobré víře mne druzí učili, že dělat věci tak jak nechci je správně. A já chtěl tolik být kosmonautem.
Na tento svět jsme přišli proto, abychom se naučili tomu, jež nám minule nebylo dopřáno. Učili se z toho, co přichází. Příchozí přijali, uchopili a pro další cestu uchopené pochopili a aplikovali. Druzí nás v nevědomosti učili tomu, jak být těmi, jež příchozí neuchopují, jen v předpokladech a očekáváních druhých opouští a se smutkem kráčejí dál tak, jak je učili druzí. Uchopíme a pochopíme-li tuto neanci, je naším darem a úkolem dmýchat v sobě uchopené, poznané a jasné. Parametrem života je pohyb, vývoj, růst a změna. Právo na život ve štěstí patří všem.
Mám dceru, jsem táta
Jmenuje se Eliška a je úžasná. Úžasnou dceru užasle sleduji již od jejího narození. Když jsem ji viděl poprvé, byla prťavá a fialová, nejblíž mému prvotnímu záměru být kosmonautem. Kosmonaut potkává bytosti jiných barev…mimo jiné, tedy i fialové a bez ustání vyluzující nesrozumitelné zvuky.
Na naší společné cestě jsme prošli mnoha milníky a zásadními uzly ve vztahu dcery a táty v lásce.
Nedoptávám se čím by být chtěla pro parametry toho, s čím nejsem v souladu. Jsem užasle pozorujícím, naslouchám a sleduji spektrum toho, co by chtěla ona….jsem kosmonaut.
Chtěla bych si s někým psát tati!
Řekla mi Eliška jedno odpoledne. Sdílet s druhými prožité je veliké štěstí. Tohle čisté, čiré přání maličkého človíčka mne učarovalo. Bylo jí jedno, že neumí psát. No a, nějak to uděláme. Toužila po kontaktu, přála si za otevřenou poštovní schránkou nalézat radost z napětí a být překvapována z nových psaní. Dobře – veliká výzva pro kosmonauta.
Na počátku všeho je myšlenka
Přemýšlel jsem, jak věc uchopit. Jak vytvořit a naplnit spontánní proud přání jedné kouzelné, malé holky, 5 let zažívající zkušenost života ve hmotě. Myšlenkou vytvoření fiktivního člověka a zasílání dopisů jakoby, jsem se dlouho nezabýval. Viděl jsem za ní nutné rozkrytí tajemství v budoucnu a dále hluboké zklamání čistého a milovaného človíčka. Tohle tajemství umí.
A pak to přišlo. Semínko, nápad! „Eliško, mám to“, řekl jsem jí jedno odpoledne s jasným vědomím toho, že je to správně a tak jak má být.
Vše kolem nás kdysi bylo myšlenkou
„Představ si, napíšeme zprávu, depeši, vložíme ji do lahve a tu utěsníme. Lahev hodíme do řeky. Všechny řeky vedou do moří a ta se vlévají do oceánů. Svět je obrovský, obrovitánský. Na břehu řek, moří a oceánů jsou jistě lidé, kteří touží dostávat a posílat psaní – tak jako ty.
Napíšeme do depeše tvoji adresu a je jasné, že ti někdo odepíše.“
Semínko myšlenky získalo tvar, v mysli mé i maličké.
Dcera byla okouzlena, ohromena pestrostí a rozličností všech možností, jež tento příběh nabízí.
Vzali jsme si mapu světa a prstem pluli s depeší, křížem krážem, celým světem. „A když ji tati vytáhne nějaký indián, bude si ji umět přečíst?“, ptala se. „Indiáni jsou moc šikovní, bude-li chtít, najde jiného indiána, který mu psaní přeloží. Není totiž nic, co by nešlo“, odpověděl jsem. Společným úsilím jsme sepsali depeši.
Jasným králem kontajneru je vodka
Rozhodli jsme se, že řece svěříme 3 lahve se vzkazem. Bylo třeba obstarat sklenice a víčka – nádoby, které ponesou psaná přání spolu s obrázkem, který Eliška namalovala, protože umí vážně hezky malovat. Doma jsme sklenice neměli – před domem je kontajner plný prázdných sklenic, které už nic nečeká. Ten na sklo je zelený.
Najdu 3 lahve, které zažijí ono veliké dobrodružství. Vydal jsem se do útrob popelnice na sklo. Sekundovala mi maličká, přeci jen to byl náš společný projekt. „Tati, ty jsi tam celej“, slyšel jsem na zelené planetě hlásek z venčí. Musel jsem se smát. Už zase jsem kosmonaut. Také jsem byl úspěšný a došel k hlubokému poznání ze zkušenosti.
Vodka je v naší čtvrti nejpopulárnějším pitím. Její zastoupenost v zelených útrobách byla více než 50%. Já šel po Rumu, je to takový jakože víc námořnický, hou hou. Vodky to mrzelo, ale jen na chvíli – byly spokojené z tak hojné rodinné sešlosti.
Vyplouváme!
Do vymytých lahví zbavených etiket jsme opatrně vložili dopis, obrázek a přidali pár korálků. Eliška říkala, že pro štěstí. Pro štěstí útrob lahví v suchu jsem já víčka pokapal roztaveným voskem.
A měli jsme hotovo!
Termín vypuštění myšlenky – nyní už moc hezky uchopené, realizované a hmatatelné – jsme určili na 11.3., na den, kdy má maličká narozeniny – už jí bude 6, už je to veliká holka. Dopoledne, před narozeninovou oslavou jsme se vydali ke břehu řeky Moravy, jež Olomoucí, kde žijeme, protéká.
Eliška vhodila lahve vstříc útrobám toku řeky – hezky jednu po druhé. Každé jedné popřála šťastnou plavbu a zvoláním společného „Ahój“ jsme se s úsměvy na tváři a teplem na hrudníčcích s lahvemi i řekou rozloučili.
Věci se dějí!
O příběh jsem se podělil – s kolegy v práci, s přáteli u piva, se známými. Touha po sdílení, po možnosti psát si s někým, sdílet, dopisy odesílat a dostávat, otevírat obálky se zatajeným dechem, dřímá i v dětech kolegů, přátel a známých. Netrvalo dlouho a Elišce začaly chodit první dopisy.
Na planetě U poštovních schránek jsem nejednou spatřil čirou radost a neskrývané okouzlení maličké z nově příchozích obálek s pokladem uvnitř. Záměr došel pro myšlenku k naplnění. Eliščino přání si s někým psát se zhmotnilo a já byl šťastný.
Mimo jiné také proto, že se nám doma zrodila královna všech mejdanů.
Na lahve jsme v čase zapomněli – v životě příběh stírá příběh. Občas jsme se podívali do mapy a my dospělí, jak to umíme, našli jsme řešení – tedy nejspíš se lahve o něco rozbily.
Nález lahve
V létě toho roku jsme byli na dovolené na Máchově jezeře. Máme to tam rádi. Po návratu domů, míjejíc planetu U schránek se nám dostalo ohromného, ohromujícího překvapení. Uvnitř schránky zářilo psaní – od pohledu žádné takové ledajaké či kdovíjaké. Bylo naducané, plné, teploučké a adresované Elišce. Její oči zářily a byly přes celý obličej. Pamatuji se i na udivený výraz ženy, také na svůj pocit, který mne obaloval napětím z očekávání a blahem z čisté krásy okamžiku.
Když Eliška dopis z obálky vyňala, vlna pohnutí a radosti zachvátila celé mé tělo. Podařilo se nám udělat něco VELIKÉHO – pro radost a štěstí druhých jsme maličkým kousíčkem udělali svět krásnějším, protože radost a štěstí jsou ze srdce rády sdíleny, předávány. Se schopností definice lásky.
Láhev plula 4 měsíce a na své pouti urazila 70 km po vodě – to jestli byla v oceánu a vrátila se zpět, ví jen ona a oceán. A já tajně vím, že tam byla…povědět všem o tom, že ano – na zelené planetě odkud pochází, kraluje Vodka, ale do oceánu doplul Rum.
Krásná vzpomínka
V září toho roku Eliška nastoupila do první třídy Základní školy. Otevřela se jí schopnost vídat v neuchopitelných klikyhácích písmenka a slova, naučila se číst. V seskupeních ze slov začala spatřovat věty a za nimi pohnutky duše, při uchopení a procítění sdělení druhých. Naučila se klikyháky také psát. Také řadu různých dalších věcí, pro něž je bohatší. Z myšlenky na psaní a příběhu o lahvích se stala krásná, hřejivá vzpomínka.
Veliké překvapení
Dobrý den,
zdraví vzácný nálezce. Dne 11.3.2017 v Olomouci, jste se svou dcerkou hodil do řeky láhev a v ní dopis. Láhev byla úspěšně nalezena nepoškozena v Kroměříži 6.1 2018. Díky zvýšené hladině řeky Moravy, doputovala až k nám do Zlínského kraje. Během ledna po dobu 14 dnů od zaslání tohoto emailu, očekávejte mnou zaslaný dopis pro Elišku. V příloze zasílám fotografie do jakého místa Váš skvělí nápad doplul.
Prosím o zpětný email jestli adresa … platí, ať mohu Elišce poděkovat, že mi vykouzlila úsměv na tváři a zahřála u srdíčka.
Loučí se 22 letý nálezce z Kroměříže.
Příběh nekončí
Radost se opakuje. Láhev č. 2 putovala bezmála rok a urazila 42 km plus mínus cesta do oceánu a zpět. Každý v oceánu ví, že Vodka – dobře a ano, ale Rum je ten statečnější, chrabrý a udatnější, že jo. Na email jsem se štěstím v srdci odepsal. Týden na to jsem byl v podvečer doma sám. Slyším zvonek a na obrazovce s obrazem kamery od vchodových dveří vidím postavu muže.
„Dobrý den, prosím pojďte dolů“. Aha, dobrá…napadlo mě cosi s policajtem, kterým jsem toužil byl v dětství a sešel ke dveřím. Za dveřmi sympatický mladík, v ruce třímal plyšového medvídka, čokoládu a psaní. „Jsem vzácný nálezce a tohle jsem přivezl Elišce“ řekl a do rukou mi předal svůj dárek.
„Víte, lahev jsem našel u vpustě elektrárny, točila se tam ve víru a já ji vytáhl, pracuji tam. Když jsem ji rozbil a Eliščin dopis započal číst, podlomila se mi kolena a já plakal. Byly to slzy štěstí a nepopsatelného dojetí“.
Satisfakce, radost a teplo u srdíčka – dojímal jsem se rozsahem našeho počínání, byl vděčný za chvíle jako je tato, které nás lidi učí se odhalit a být nablízku jeden druhému. Elišce, které po dobu plavby lahví dorostly přední zuby, jsem dárky s radostí předal. Nejvíc ráda byla za medvídka – který byl náramným bonusem zhmotněného přání.
Kosmonautem nejsem
Nestal jsem se kosmonautem, ani projektantem. Pro nálepky svět stírá krásu a váhu toho, co je teď. Nyní jsem tím, který vás na písmeny vyměřený čas vzal na toulku světem malé holky a milujícího táty, který si dovolil nemuset být tím, jakého jej chtějí vidět ostatní. A protože jste se přes písmena dobrali až sem, víte kým jsem.
Žádný příběh nekončí
Spojil jsem se s Martinem – nálezcem vzkazu v Kroměříži na facebooku. S údivem a potěšený jsem zjistil, že příběh našich lahví sdílel. Druhé zaujal a sdíleli jej také.
Kdoví, kam se dostal...
Kdo ví, kolik dalších příběhů se na základě naší myšlenky rozvinulo a odvíjí se. Kolik rozličných a různorodých planet navštívili druzí kosmonauté na cestě svých snů a přání, jež nemají limity.
Nyní je myšlenka u Vás
Přeji Vám, nechť uchopíte svůj sen.
Dejte možnost vyrůst svým myšlenkám a žijete život v úžasu z dálek, k jakým mají schopnost dorůst a být. Přeji Vám radost ze štěstí, které svým počínáním přinesete k srdcím druhých.
Nasaďte skafandr a jděte dělat to, po čem vaše srdce touží. Všem navzdory! Přeji Vám šťastnou misi. Přeji Vám život ve štěstí.
A prosím pěkně, kdybyste posílali depeši v lahvi, vemte nějakou od Vodky.