Jako malý jsem trávil prázdniny a víkendy u dědy Štěpána. V lůnu beskydské přírody, odtržený od lidí, na samotě u lesa. Kousek od dědečkova stavení rostl strom. Tedy, byly a jsou jich tam tisíce, jak to les umí. Jen jeden byl můj. Dub plný spletitých šprušlí, záhybů a překvapení.
Jednalo se o stromoví, které se v symbioze dralo vzhůru a ke slunci společně, zdravě a pro nás děti nejvíce hravě. Protože se na strom nádherně a dobře lezlo. Byla to pevnost, neviděná pozorovatelna, vyhlídková věž. Byl to bunkr, byla to oáza z vlídného klidu.
Vítání
Vždy, když jsem k dědovi přijel, proběhl jsem všechna mě známá a blízká místa. Pohladil psa Punťu, pozdravil kočku Filípka a v poklusu támhle zvedl a zakusil plod hrušky, švestky, maliny a nebo nic. Touto cestou ze zdravic a veselých kontrol mne provázela vůně dřeva, pryskyřice, sena a směsice dalších vůní neznámých. Všech čarokrásných a po letech dobře pamatovatelných..
A pak tu byl strom. Můj strom.
S vidinou cesty a dalšího z vlídných pokoření, těšíval jsem se na naše společné chvíle. Strom se na náš poetický tanec z rozvernosti těšíval stejně, jako já. Žádný nesledoval mé kroky a tak to byl akt důvěrný a intimní.
Jen já a on...
Další z těch barevných chvil. Jsem tu jen já a on. Vykasat si rukáv trika či svetříku, ať nic netáhne a netlačí. Strom na to jde od jinud a tak zatíná každou ze svých větví, kterou tisknu svými drobnými prstíky. Pravá ruka bere větev, noha se zhoupne a následuje ruky. Chvat střídá hmat, krok skok, hmit kmit, ještě úskok. Točím se kolem koruny jako veverka. Vše náramně navazuje na předešlé, ladí a hraje.
Čím výš jsem, jsou chvaty pevnější a má důvěra v sebe roste. Teď kolem dokola, ještě poslední zatnutý sval malé ruky a jsem nahoře. V koruně, která se pro váhu těla líně houpe. Vždy o kousek výš, usedám na stoličku z větví a svět mám jako na dlani. Troufám si. Okamžikem korunovaný vládce a vítěz. Neviditelný, na místě odkud je vše vidět. Zase jsem to dokázal. Cítím se silný, rošťácký a svobodný. Dělám si, co mne baví, jsem tím, kým chci být. Teď. Usmívám se, protože to ani jinak nejde.
V dokonalém opusu utkaném z nitek samotné podstaty života vidím z nadhledu trylky zvířat i lidí. Hru barev z mraků, průzorů a špehýrek do nebe. Jen já a celý svět.
Neměl by jsi lézt na stromy...
Jednou mě na stromě viděl některý z dospělých. Měl rozum. „Neměl by jsi lézt na stromy, je to výška. Spadneš a ublížíš si“. Řekl mi to jednou, dvakrát, stokrát. Stokrát mi to jindy řekl jiný dospělý. Měli rozum. A já jim uvěřil. Strom jsem začal obcházet a míjet. Přestal jsem jej mít rád. No jak by ne, vždyť mi mohl ublížit. Vždyť jsem se na svých výletech větvemi mohl zabít. Říkali… Říkali mi řadu jiných věcí. Co se má a musí, co se nesmí, nepatří se a nemělo by se.
Čas odvál dědu a s ním i scénu se stromem. Dospělí – rozumní druzí mi ukázali jinou cestu vzhůru a dál – žebřík. Je vážený a nevoní, ale je náš. Je spíš jen šedý, ponurý a neleze se po něm vůbec dobře. Lezou po něm všichni a tak to pokorně dělám také. Když dělám věci, jak mi říkají, mají mě rádi a to je to nejlepší. Na žebřík se leze pro vůli druhých. Neřeš, že to nemá čaro ani smysl. Nyní už dospělý, nesměji se jako dřív. Řekli mi, že dospělí se jen tak pro nic zanic nesmějí. Cesta po šedém žebříku je plná nálepek a cedulek z omezení. Musíš být vážný, měl bys být rozvážný. Neměl bys myslet na to, co bys chtěl. Dělej to, co děláme my a my ti za to dáme to, co si za to dáváme. Tohle je život a ty dospělý. Vítej mezi námi. Na stromy zapomeň, lézt na stromy je hloupé, nebezpečné a dětinské. Ty už dítě nejsi. A já jasně a zřetelně cítím, že jsem jím nikdy být nepřestal.
Až přijdou děti, nech je chvíli lézt po stromech a pak jim ukaž a napověz, jak se leze po žebříku. Řekni jim, že tohle je ta správná cesta a že se od nich žádá a požaduje, aby se jí vydali. My ti věříme a fandíme. Vymysleli jsme to tak, že cukrle můžeš dostat i o něco dřív. Udělej si radost hned. Něco po tobě za to budeme chtít až pak. Jenom tolik, aby jsi se nedíval kolem a jinam.
Cesta po žebříku
Cesta po žebříku je jasně dána. Má jen jeden jasně daný směr. Čas od času přichází famfára za zdolání příčky. Za ní cukrlátko. Kup si třeba auto, postav dům. Obklop se věcmi, je to příjemné a pro radost. Výška hromádky, na které si pak stojíš je právě tím, co tě definuje. Tohle je štěstí. Pokračuj a lez, po žebříku dál a vzhůru.
Až přijdou děti, nech je chvíli lézt po stromech a pak jim ukaž a napověz, jak se leze po žebříku. Řekni jim, že tohle je ta správná cesta a že se od nich žádá a požaduje, aby se jí vydali. My ti věříme a fandíme. Vymysleli jsme to tak, že cukrle můžeš dostat i o něco dřív. Udělej si radost hned. Něco po tobě za to budeme chtít až pak. Jenom tolik, aby jsi se nedíval kolem a jinam.
Famfáry mi hrají
A tak lezu a dívám se, jak jsem naučený vidět. Famfáry mi v průběhy cesty hrají. Netěší mne ani trochu, protože za každou další přichází tupý pocit z prázdnoty, podtržený nutností a potřebou dobelhat se za další. Cítím volání zevnitř.
Je to ten strom?
Nesmysl. S každým krokem je obraz tupější a rozmazanější. Nohy jsou s každým krokem těžší, nedbám toho a tupě, v rytmu celku dávám levá a pravá, seno tráva.
Příčka X
Na příčce X pak svůj další krok nedokončím. Bez varování se přede mnou zjeví napnutý ukazovák zapřený o palec. Prst připravený cvrnknout, se uvolňuje z napětí, naráží na mne a já padám ze žebříku. Tento se rozpadá a sype za hlasu famfáry zcela jiného orchestru. Mám nemocná záda, nefunguje mi noha. Obrazem – ležím pod rozsypaným žebříkem a jsem dezorientovaný ze cvrnknutí, které není ničím jiným, než nápravou z milosti.
Je třeba seskládat skládanku, která se rozsypala jako domeček z karet. Všemi možnými způsoby se zvedám, jde-li to. Oprašuji z šatů prach a dívám se na sebe. Cesta je to nesnadná, dlouhá, nesmírně cenná a pro pointu nádherná.
Seskládaný do stejného celku, smontovaný po novu a zcela jinak, spatřuji torso žebříku. Dal by se postavit nový. Druzí na své v ladnosti šplhají. Za zvůků famfár si dělají otočky na svých hromádkách ze štěstí. Vidím to nyní tolik jasně a zřetelně. Když jednou spadnete z tohoto žebříku, pochopíte, jak vachrlatou a iluze plnou cestu nabízí.
Mířím zpět ke svému stromu
Díky za žebřík, tahle cesta už je prožita. Mířím zpět – ke svému stromu, který růst nikdy nepřestal. Vždy tu byl a rostl. Stál si a volal mě k sobě.
Už tomu rozumím…už se zase usmívám, protože to už ani jinak nejde .
A co ty?
Lezeš po žebříku, nebo na svůj strom?
