„Dost že jsi se taky ukázal“ procedila máma jízlivě mezi rty. To je přesný. Tak to vždycky uměla. Vždy to řekla způsobem, že mě píchlo u srdce a ona to řekla právě tak a právě pro to, aby mi tak bylo. Vlastně takhle uštvala tátu. Nedala mu vydechnout, stála mu za zády a sledovala každej jeho krok.
A on to věděl a cítil a byl v té svojí bolesti sám a dobrovolně. Sála z něj sílu, energii – jako vysavač. Tyhle zasraný hry…hrají se tak rády a nikdy nikoho neomrzí. Herci hlavních rolí se střídají s vedlejšími, vše je to taková spanilá jízda jízd – hra ve hře hry pro hry, kde nechybí prohry.
Koukám na mámu
Koukám se na mámu, má šedivé vlasy, zplihlé a umolousané. Zase je o něco menší. Oči má nateklé a koutky jejích úst směřují dolů. Pro všechny dny z trápení, které jí život přináší celou její existenci. Očima si mne projíždí, krutě a přísně – odshora dolů a odspoda nahoru. Teď se ušklíbla, nebo se spíš uchechtla … čarodejnice. Cítím lítost a jsem nervózní. Čekám, co mi poví. “Měl bys se sebou něco dělat, vypadáš příšerně”, utrousí. Verdikt pro tuhle chvíli, ortel pro všechny následující.
Cítím, jak moc mne to bodá u srdce, jak to se mnou kymácí a hýbe. Připadám si jako větev uvíznutá v puklině břehu. Snaží se plout dál a být si, ale protože ji břeh svírá a drží, nemůže a tak ze všech stran přicházejí nárazy vln, znova a znova. A větev vše tiše přetrpí a namísto svobody z osvobození přicházejí dny z dešťů a oblev. Tehdy je proud řeky silnější, hřmotnější a mohutný tak, div větev nepraskne. Vlastně si nepřeje nic jiného, než být zlomena a plout dál. Jenomže je uvíznutá a to je všechno, co teď má a je. Není ničeho jiného, než teď.
Zase jsem malý kluk
Je pozdně letní den, odpoledne. Vlaštovky se houfují, je jich jednou tolik, než na jaře. V hejnu nově i mladí, kteří na jaře nebyli. Místo nich byla jen touha, která pro svou sílu nemá srovnání. To když ptáček vážící méně, než půl rohlíku přeletí půl světa pro to, aby našel hnízdo, ze kterého před rokem poprvé vyletěl. Jako maličký. A stejně jako jeho rodiče se vrací s touhou počít nový život. Imponující, impozantní síla. Po cestě kterou více než polovina z hejna nedokončí.
Představuji si ty maličké ptáčky. Nejsou naštvaní, nestěžují si. Život vnímají z teď, teď, teď a jedou na vlně sekvence tak, jak přichází. Když je třeba letět, letí. Když je třeba najíst se, chytají mouchy a když je loví sokol, unikají a buď je uloví, nebo letí dál. Třeba se v představách mýlím. Nevím zda je za ptačím švitořením lamentování a nenávist. Nepřijde mi to tak. Tohle děláme jenom my. K posrání dobře a rádi.
Před vchodem do paneláku
Stojím před vchodem do našeho domu – paneláku. Strávil jsem celý den venku, mám prázdniny. Den je nekonečně dlouhý. Dobrodružství mají moc vyrušit jen potřeby se napít a najíst. Pít se dá i venku. Na jedné ze zahrádek je hadice s kohoutkem, otočíš jím a běžíš za hadicí. Voda je vždy rychlejší a hadice se zmítá a tancuje, ale ničemu to nevadí, protože pak není takový horko. Piješ, jakoby to bylo poprvé…a dost možná je to poprvé, co během dnešního příběhu piješ. A nebo na hřbitově, tam se dá taky pít. Na kohoutku visí cedulka, že by se voda pít neměla…ale pili jsme ji vloni a nic, takže co. Je večer, mám hlad…ten moc nevyřešíš.
Stojím před vchodem a koukám vzhůru, slunce už je nad horizontem a tak neřeže do očí, není ani vedro, ani zima a nebe řežou vlaštovky. Lítají jak šílené a od nikud nikam. Ale já vím, že ony ví. Moc dobře ví, co dělají. Fouká vlídný větřík a mě pálí oči..z prachu a všeho co jsem zažil. Jsem unavený, mám hlad a nevím kolik je hodin.
Prosím, kdo to je?
Bzučím dole na zvonek a ozývá se tupé “Prosím, kdo to je”. V hlase cítím netečnost a nezúčastněnost, podráždění z vyrušení. “Tati tady Michal, otevři mi”. Crrrr, tlačím na dveře a vbíhám do domu. Cestou skáču po kachlících na chodbě, beru každou čtvrtou a po pěti skocích se točím a dvě skáču zpátky. Hop, šup tam a zpět, Michal jsem a můj je svět! Vstupuji do výtahu a vyjíždím nahoru. Do osmičky. Tohle je jednoduchý a strašně fajn. Když se mě někdo větší ptá kam jedu, řeknu že jen nahoru. Někdy řeknu, že až do nebe a pak se smějí. Mám rád, když se druzí smějí.
Dveře jsou pootevřené. Vstupuji dovnitř a cítím, že to nebude dobrý. Mamka stojí na chodbě, zase je naštvaná. “Vypadáš příšerně, co jsi celej den dělal a kde jsi byl. Podívej se jak vypadáš?!”. “Byli jsme na rourách a honil nás pes, pak jsme běželi kolem vrbiček…a”..”Mě zajímá, co jsi dělal, že jsi tak špinavej. Nevíš kolik je hodin? Děláš si co chceš. Františku, buď tak hodnej a řekni tomu klukovi něco, já už na to nemám sílu. Zase to budu prát jenom já”..spustila mamka. Stojím tady a cítím se blbě za to, že jsem dělal to co mám rád. Dělat to, co mám rád není správný, aha. Oni chtějí, abych dělal to co chtějí oni a byl u toho čistej a chodil včas, chápu..ale je to taková nuda.
Máma je sama
Je to už 5 let, co je máma sama. Nebo líp jen říct, že bez táty. Máma byla sama vždycky. Říká, že takhle má víc času na sebe a ve vzpomínkách tátu dost často trestá. Za to, že byl nedochvilnej. Za to, že ji vlastně nikdy nikam nevzal, že byl pasivní a línej. A že to ona měla být ten, kdo umře dřív, protože jí skoro utrápil. Uniká jí, že ona byla tím, kdo z něj tenhle beztvarý přídomek vytesal. Spokojená, že má vedle sebe lenocha, pro to, aby byla tím, kdo všechno zachraňuje, aby byla tím oblíbenějším dospělákem. Kupčení s pozorností, liknavé handlování o kousek lásky. Jinak neumí.
Ve svém světě a vnímání toho, jak by to mělo být tátu doslova přibyla na gauč, kde většinu času pobýval. Vždy když přišel z práce na něj významně zamrkal a řekl “Už mě k sobě zase volá”. A pak si na něj lehnul, protože na to měl po práci právo. Celý den seděl na židli a dělal něco, čemu žádný z nás nerozuměl. Jako děti jsme se tomu smáli a tátovi gauč přáli. Tatínek gaučínek, jsme mu říkali. No jenomže on se mu ten proprděnej gauč stal tím nejvěrnějším přítelem, kterej ho provázel až do jeho konce. To, kdy lehával – nemocný, pohublý a slabý. Kolem sebe dávkovačky na prášky, stoh 100+1, aby nevypadl z obrazu jak říkával.
Tátovy prášky
Prášky bral na život. Bral na tlak, na žaludek a na cholesterol, měl na anémii, závratě, proti depresím a ke konci půl hrstě od bolesti. A máma mu ty kasičky z koleček neštěstí, která nám tátu odvážela do říše nikoho, kde vlastně nevnímal nic jiného, než televizní pořady jakékoliv povahy, plnila…myslím, že ráda. Měla ho v hrsti, stejně jako on své pilulkové přítelkyně zapomnění.
Pamatuji si na její siluetu. Stojí v záři žárovky u kuchyňské linky a cvaká pilulky z platíček do otvorů označených dny. Zelenou, dvě růžový, tobolku a jednu na krucifix tátu, dvě ať to nebolí a žlutou, ať jim to barevně ladí. Bylo to ták trpký. Taková spanile smutná říkanka z odevzdání a života ve slepé uličce. Přišlo jí to úplně v pořádku a nám všem vlastně taky. Když žijete od malička v jednom schématu, jsou i ty nejhrůznější bizarnosti v čase součástí běžného a úplně normálního dne. Napadá mě, že to dost možná norma je.
Vachrlatý uzlík ze vzpomínek
Táta..vachrlatý uzlík ze vzpomínek. Nikde neukotvený. S maskami člověka, který všechno ví, který rozhodně sahá po odpovědi ze zkušenosti a prožitku. Nikdy druhé neposlouchal. Vnímal, ale neviděl si dál než na špičku nosu. Zabalený do iluze z toho, kým je v pravdě pro sebe, ukazoval druhým monument z toho, čím není. Nikdy nebyl autentický, svého nitra se bál. A tak se obalený kilometry slupek ze strachu přepínal jako robot se stovkami čudlíků. Bylo to bolestně jasné a čitelné. Neschopný upřímnosti k sobě sama, zraňoval své nejbližší.
Nevědomě se mu veškerá ta krtčí snaha vracela a pro ni se ve své kuličce opravdové podstaty stále jen vzdaloval. Život mu dobrovolně trpknul a on byl nemocný a opečovávaný a litovaný. Dostávalo se mu pozornosti, které nebyl schopný dostat v čiré podstatě, pro ten veliký strach. Stín, který jej předběhl a přerostl.
Vše, co vidíme na nejbližších, každá definice toho, co nám vadí a zraňuje, nám vždy jen v té nejčiřejší jasnosti ukazuje zranění naše. A také definici, toho kým jsme. Opravdu jsme. Hluboce a opravdově jsme.
Proti sobě
Hluboký nádech. Dlouhý, hluboký nádech. Stojíme tu proti sobě, jako dva, co si potřebují vjet do vlasů. Jsem to já a moje maminka. Jak divné bývají občas scény životních tragedií a nepochopení. Jak složité si to často děláváme. Jak hloupé a dětinské tyhle hry jsou. Teď a tady, stará dáma a mladý muž.
“Mami, musím Ti něco říct”.