Vstávám a padám. Probouzím se abych usínal. V rytmu rovnováhy, jež mění roli správce kormidla – stále dokola, den za dnem. Žiji život. O svých prožitcích píšu.
Netvořím deník, či zápis a popis probíhajících životních témat a postojů. Hovořím se sebou a klubka z písmen sdílím.
… Jsem astronaut.
Veškeré předtím definují větu která po zapsání tečky značící konec věty, bude také už jen minulostí. Vše po předchozí tečce dělá za tečkou tečku, protože už není.
Po vlnách nekončících bitev, vše ve zlomku vteřiny utichá. Z okamžiku a změny samé mělo další trvání nádech nečekaného a neočekávaného nebezpečí. Když hoří les a palivo zkázy praská a syčí, není pro kulisy slyšitelné ticho, jež bude nastoleno po aktu zkázy a zmaru. Když vámi zmítá emoce, hoří les. A les hoří tehdy, když je třeba obrody. Když staré doslouží. Z popela se pak spolu s vodou, vzduchem a slunečními paprsky podpořeno nakloněným Vesmírem rodí nové. Čerstvě nové, mladé, maličké a svěží.
V koloběhu bytí, změn a vývoje se cyklus točí dokola. Každé ráno se vše nové rodí proto, aby večer smělo umírat. Aby s ránem ožívalo a s večerem zmíralo. Stále dokola v rytmu stejného principu.
Zásadním a styčným tématem jež všemu dává smysl, jež vše osvětluje, je schopnost procházet vším co je nyní – vědomě a nespoutaně okolními vlivy. Netěkat do minulosti, necestovat do budoucna. Být tady a teď.
Mít prázdnou hlavu a vše tak nějak na háku. Tohle je mi jasné a to již dlouho. Život a jeho kulisy dávají stále znova a znova na to důležité zapomenout. A tak je důležité a potřebné si vše stále znova a znova připomínat, živit a pečovat o poznaná Poznání. Tohle jsou pro mne Hovory se sebou. Niterné rozhovory s duší o vykutaných poznáních, jež se pro obecná nastavení společnosti ráda halí do závoje mlhy ze zapomnění.
Všechny tyto mé zápisky jsou tedy takové velmi podobné připomínače formou Hovorů se sebou.
Netvořím deník, či zápis a popis probíhajících životních témat a postojů. Hovořím se sebou a klubka z písmen sdílím. Jsem kosmonaut.
