Mnozí z nás se nechávají vést předepsanými šablonami života, aniž by se kdy zastavili a zamysleli nad tím, co doopravdy chtějí.
Spousta lidí žije život bez hlubšího smyslu. Jednoduše replikují naučené postupy – chovají se jak by se mělo, jak se patří, jak se očekává. Není na tom nic špatného, jsme k tomu systematicky vedeni.
Je třeba mít kde bydlet, mít dobré vzdělání a dobře placenou práci, po boku partnera a dvě děti. Čím větší hromádka věcí, tím větší štěstí a blahobyt. Včas platit složenky, vlastnit pěkné a pravidelně nové auto, vypadat mladistvě a podle aktuálních trendů, pěkně se oblékat, chovat se slušně, dospět…zestárnout a umřít ideálně ve spánku. V průběhu téhle cesty na denní bázi lamentovat na vše nesprávné a nespravedlivé, co je kolem…a že toho je.
Štvou nás politici, soused, šéf v práci, tchýně, lidé staří, lidé mladí, psi co kadí na chodník, bezohlední řidiči, cyklisti, nemoci a stárnutí, uprchlíci, války a to jak bezostyšně pustošíme Zemi. Na pozadí každodenních prožitků cítíme vnitřní napětí, či jasnou míru nespokojenosti s tím, jak nám život beze smyslu protéká mezi prsty. Víme, že bychom chtěli žít jinak, ale nemáme odvahu činit akční kroky vedoucí ke změnám.
Například: Žiji s člověkem, který už dávno není zářivý a kompatibilní. Nerozumíme si, ale jsme spolu proto, že máme děti a nebo nechci být sám. A vlastně nevím, jak bych mohl žít sám, nebo jinak. A tak svým naléhavým, niterným voláním nenaslouchám, vytěsňuji je a vznáším racionální protiargumenty, které mne před akčními kroky vedoucími ke změně odrazují. Bráním se nejistotě a nutnosti změny. A říkám si, že je to tak dobře, protože takhle žili i naši. Jenomže vím že nežiji, ale jen přežívám.
Tento majoritní životní postoj nesoudím, nezlehčuji a respektuji jej. Mám to však jinak.
Žijete život, který je opravdu Váš, nebo jen kopírujete vzorce, které vám předali ostatní? Během mého údobí stínů jsem se hluboce konfrontoval s touto otázkou, která mne přivedla na cestu hledání smyslu, odkrývání vlastních omezení a znovuprožívání bolestí, které jsem dlouho úspěšně pohřbíval.
Tento článek je sdílením mého příběhu – o tom, jak snadno se dá ztratit či zamotat ve spirituální honbě za dokonalostí a jak důležité je nakonec najít cestu zpět k sobě, v jednoduchosti a pravdivosti.
Pro mnou vyšlapanou cestu, pochopení a poznání mi je jasné, že i tento můj nynější náhled a vidění věcí se v čase bude prohlubovat, rozvíjet a měnit.
Cesta k poznání
Celý život mne láká v hloubce nahlížet na běžné děje, propojení, příčiny a důsledky limitací našeho chování a rozhodování. V jisté době jsem spatřil, že každý z nás je v individuálním rozsahu definovaný mírou omezení uložených v podvědomí. Zjistil jsem, že opětovným setkáním se zdrojem omezení (podvědomým blokem), dochází k jeho rozpuštění – částečnému i úplnému. Následující část života bez rozpuštěného bloku se odehrává ve větší svobodě a rozsahu – kvalitněji, plněji bez předchozích limitací.
Znovu setkání s příčinou bloků je krajně nepříjemné. Prakticky se jedná o znovu prožití zdrojů našich největších zranění na duši, kterými jsme si v minulosti prošli a jimž se v reprízách vyhýbáme jako čert kříži. S těmito se lze setkat s pomocí metod, později i během každodenních situací.
Plné prožití emoce je pohřební hranicí emoce.
Určitá životní etapa s tímto mým postojem byla definovaná hurónskou potřebou nalézání metod pro řešení a jejich finálního dořešení pro to, abych měl pokoj a svatý klid. Domníval jsem se, že s pomocí metod se na dobro zbavím všeho mého nepotřebného haraburdní a dál už budu žít jen a pouze laskavý, srdíčkový život ve štěstí. A to zejména proto, že jsem v té době štěstí rozhodně nezažíval.
Založil jsem si knihovničku a tu plnil knižními tituly s duchovní tématikou, osobním rozvojem a sadami tarotových karet. Často ke mě pak při studiu materiálů přicházela ohromná poznání, která v čase střídala další a další.
Objevil a praktikoval jsem hatha jógu, snažil se meditovat. Díky této praxi jsem zakusil ztišení mé do té doby nedisciplinované, uštěpačné a slovo si beroucí mysli.
Uhranul mi čakrový systém člověka, pro nápravu toho svého mne cesta dovedla k návštěvám psychoterapeuta. Na zápěstí se mi objevil náramek z těch správných minerálů, na krku šungit. Oblečení jsem preferoval z přírodních materiálů, boty bez podrážek.
Ulétl jsem na pocitu vážnosti z nově načerpaných informací, cítil se vyjímečně, důležitě a přestal jíst maso.
Objevil jsem synchronicity, které nás (jsme-li pozorní) obklopují na každém kroku. Jistý čas jsem nedělal nic jiného, než očarovaně spatřoval a nalézal znamení, jež jsem si překládal a pro interpretaci se choval dále ve smyslu nalezeného sdělení.
Synchronocita
Synchronicita je fenomén, kdy se události zdánlivě náhodně seřadí tak, že dávají hlubší smysl nebo odpovídají vnitřnímu stavu člověka. Termín zavedl Carl Gustav Jung, který ji popsal jako „smysluplnou náhodu“ – tedy událost, jež nemá zjevnou příčinnou souvislost, ale subjektivně působí jako důležitá zpráva či znamení. Například když myslíš na starého přítele a on ti zrovna zavolá, nebo když v kritickém okamžiku najdeš knihu s odpovědí na otázku, kterou sis kladl. Synchronicita ukazuje na propojení vnějšího světa s vnitřními procesy a někdy působí dojmem, že vesmír „komunikuje“ skrze tyto události.
Na každém kroku jsem vídal kombinace čísel, hesla s radami na billboardech, ptačí pírka na cestách a motýli, kteří mi přistávali na rameno.
Protože ano, je to čarokrásné, opojné, ale také krátkozraké a naivní.
Okouzlený a naivně popletený
Křečovitě jsem se usmíval na celý svět, ve kterém bylo všechno jak má být. Přátelům a nejbližším se z těchto mých překotných změn ježily chlupy na těle. Mimo svoje osobní bádání a samostudium jsem byl mylně přesvědčený o tom, že jsem našel klíč k pravdě a že se o ní musím logicky podělit se všemi těmi, jež ještě spí – se všemi těmi nevědoucími. Bez pozvání jsem trousil načtená moudra (jimž pro autentičnost chyběl můj vlastní prožitek) a cítil se královsky.
Byl jsem okouzlený a naivně popletený, duchovním egem lapený, vyvolený Jakub. I pomýlení, hledání a tápání má v určité části příběhu své místo.
Po každé poctivě odvedené práci mi přestávala vadit řada věcí, stával jsem se klidnějším a vyrovnanějším člověkem.
Po každém večírku přichází ráno a s ním kocovina a střízlivění. Střízlivění v lepším případě. Každá metoda mne po čase nasytila a přestala fungovat. A já jsem se ihned začal poohlížet po jiné – takové, co už bude zaručeně funkční a na pořád. Vždy jsem však byl poučenější, pro racio umírněnější a více s nohami na zemi.
Za každou terapeutickou metodu, s níž jsem se v minulosti setkal a po čas ji praktikoval, jsem upřímně vděčný. Jsem přirozeně eklektický člověk, který si cestou tříbí svá poznání a preference, aby si poté měl možnost pro zkušenost volit další směr. Všechny zkušenosti mne však vždy vedly k touze žít jednoduchý, prostý život ve kterém nemusím, nýbrž mohu.
Řada mých přátel se mne v souvislosti s mými četnými ponory do podvědomí a řešení podvědomých bloků upřímně dotazovala „Proč to vlastně Jakube pořád děláš? Proč stále a znovu podstupuješ ty nejvíce nepříjemné stavy. Proč nežiješ život jednoduše a stejně, jako ostatní?„
Proč se soustavně vrtáš v sobě? Jezdíš na divné pobyty ve tmě, na kurzy hypnózy, na holotropní dýchání…. a pak nám v tom svém novém, jiném rozpoložení nutíš svá poznání a uvědomění? Proč nežiješ normálně – jako my.
Inu dost možná pro to, že jsme tu na světě každý ve své kráse jiný a se svou cestou jistým směrem. Na mé nynější cestě, je třeba zkoumat a kultivovat krajinu niterných nastavení a definic.
Hledání smyslu není pouze individuální cestou, ale i součást širšího propojení s ostatními. Vztahy, které budujeme, jsou klíčové pro naši vlastní cestu a mohou nám pomoci vidět svět ve zcela jiných souvislostech.
Každý z nás přináší do života druhých cosi jedinečného, a tím se vzájemně obohacujeme.
Nejsmysluplnější investice
Seznal jsem, že práce na sobě je tou ze všech nejsmysluplnějších investic, kterou se máme možnost během života zabývat a věnovat. Není snadná a není pro každého. Přijde-li však její čas, je nevyhnutelná. Je spravedlivá, odvážné a konající po právu odměňuje.
Odlehčování našeho osobního uzlíčku z omezení mění míru jeho zátěže, takže se nám kráčí lehčeji. Je bez diskuze lepší žít život, ve kterém se nebojím zítřků pro zjizvené včerejšky. Beze strachu a vnitřních limitací mohu lépe uplatňovat své talenty a poslání, jež v důsledku obohacují mé nitro pro naplnění a celek pro ze srdce realizovanou potřebu.
Protože se současně s odhazováním zbytečností snižuje dramatičnost našich prožitků, mění se i kvalita samotného žití (přirovnal bych to k obměně televizoru s technologií CRT za ten veliký, placatý OLED 8K formát) nám i všem, se kterými se stýkáme a interagujeme ve vztazích všech podob.
Prací na sobě se stáváme lepšími partnery, přáteli, kolegy, sousedy, rodiči…lidmi.
Změna vnímání
Tím nejzásadnějším je změna samotného vnímání podstaty prožívání života, což byl pro mne přelomový moment. Moment pochopení na základě prožitku, kdy už prostě VÍTE, že život je pavučinou tkanou ze vzletných i těžkých dní, ale všemi jde projít s vědomím toho, že nám pomáhají růst, vyvíjet se a zrát.
Vše co mi vadí, omezuje mne, kazí náladu, přínáší příkoří – je pouze rozsvícenou kontrolkou toho, kde jsem limitovaný, čím se dobrovolně omezuji a zároveň na čem mohu zapracovat a více pouzrát.
Během svého posledního holotropního dýchání se mi dostalo přijetí všech aspektů mého Já. V prožitku se mi vyobrazil ples (svatební obřad), na kterém se družily a tancovaly společně všechny mé rysy. Chrabrý s odmítavým, nebojácný s útěkářem, upřímný se lhářem... Postavy v zářivých róbách se zde radostně družily se zdeformovanými a do té doby ve stínu přežívajícími, utlačovanými a vytěsňovanými postavami. Během tohoto aktu se všechny tyto mé prvky setkaly a vzájemně přijaly ve smíru. A já díky tomu prožil potřebnost a po právu hluboké uznání a náležitost každé jedné. Pochopil jsem, že všichni mí "vnitřní rádci a pomahači" mají svoji historii a místo. Seznal jsem, že se mnou budou kráčet i nadále, ale náš vztah má nově zcela jinou kvalitu a váhu.
Život není ani jen trochu závodní drahou, na které je třeba být pro pointu nejrychlejší, nejlepší, největší a pro definici společnosti nejúspěšnější.
Je to dokonale tvořené herní pole, které nám pro každý jeho aspekt umožňuje růst a zrát na denní bázi a mít radost z každého našeho postupu a dosažené moudrosti.
S tímto pochopením už „politici, soused, šéf v práci, tchýně, lidé staří, lidé mladí, psi co kadí na chodník, bezohlední řidiči, cyklisti, nemoci a stárnutí, uprchlíci, války a to jak bezostyšně pustošíme Zemi“, nejsou příčinou a podnětem k lamentování a hodnocení. Naopak – jsou těmi reálně nejpovolanějšími učiteli a kámoši, jež mi přináší možnost povyrůst pro lekci, kterou mi prostřednictvím svých rolí ve vlídnosti přináší.
Když jsem si vědom této premisy, každou nově příchozí estrádu vítám a prožitkem bez soudu ji dále s pochopením integruji. Pak…nic není problém. Ano strach cítím stále, ale už se nebojím.
Takhle se dá žít život ve všech jeho barvách – svobodně, šťavnatě, naplno, s důvěrou a beze strachu.
Žít úplně stejně, jako dřív, ale zcela v jiné kvalitě, nežli dřív.
Opravdový smysl života
Pochopil jsem, že opravdový smysl není ani v nekonečném opravování sebe sama, nebo ve snaze dosáhnout nějaké imaginární dokonalosti.
Smysl je ve schopnosti žít s pochopením plně přítomný okamžik – být tam, kde právě jsem, s tím, co mám, a s kým jsem. Je mistrně skrytý v jednoduchosti, radosti a přijetí sebe sama takového, jaký právě teď jsem – i když nejsem „hotový“. Protože, upřímně…hotový nebude žádný z nás nikdy. A možná že právě tenhle „nedostatek“, dává životu jeho kouzlo a hlubší význam.
Tím vším jsem prošel, jsem za to vděčný a kráčím si dál.
Pokud jste někdy měli podobné otázky nebo pochybnosti, vězte, že nejste sami. Každý máme svou cestu. Ať už na ní klopýtáme, běžíme, nebo se na chvíli zastavíme či zabloudíme.
Má-li být součástí cesty metoda pro řešení bloků v podvědomí, sem s ní… na čas se bude hodit.
Co doopravdy chceš?
Pokud cítíš, že ti něco chybí, nebo že jen opakuješ vzorce, které ti nepatří, dovol si zastavit.
Polož si otázku: „Co doopravdy chci?„
Možná zjistíš, že největší dobrodružství nezačíná někde venku, ale hluboko uvnitř tebe. A ať už si vybereš jakoukoliv cestu, věř, že každý krok směrem k pravdě stojí za to.
Ve všem hledání je něco krásného, ale nakonec vše, co opravdu potřebujeme, už v sobě neseme. Cesta sebepoznání není o dosažení ideálního obrazu, nýbrž o přijetí všeho, kým jsme - včetně našich nedokonalostí....a těch především.
