Když jistota přestává dávat smysl
Již několik let jsem cítil, že práce, kterou vykonávám, mne nenaplňuje, nedává mi smysl. V průběhu času jsem si svou pracovní roli vystavěl na upřímnosti a férovém přístupu. Se zaměstnavatelem jsem měl výborný vztah, umožnil mi pracovat jen pár dní v týdnu a vše fungovalo ke spokojenosti obou stran. Na pozadí byl můj pocit nenaplněnosti a z ní vyvěrající marnosti.
Cítil jsem, že je třeba z nevyhovujícího vystoupit, ale neměl jsem odvahu. Strach mě pro své argumenty vždy zatlačil do kouta a já znova a znova vstával a replikoval běžné dny z rutiny, která ve skutečnosti nebyla zářící a jiskrná. Byla jen jistá.
Tento článek je určen těm, kdo se ocitli na prahu změny, ale ještě nevykročili. Těm, kteří cítí, že současné jistoty už nejsou živé, a přesto se jich bojí pustit. Možná právě pro ty, kteří zvažují odchod z práce či opuštění starých struktur, ale neví, co bude dál. Také pro všechny, kdo vnímají vnitřní volání po opravdovosti, i když okolí nerozumí.
Pokud tě zajímá, jak může vypadat vědomé vstoupení do nejistoty, osobní přerod bez návodu a směrníku, najdeš v těchto řádcích upřímné svědectví.
Hlas změny přehlušuje strach
Během série mých holotropních dýchání v minulém roce se strach z nejistoty zmenšoval a slábnul. Zároveň sílila touha vykročit vstříc změně. Koncem loňského roku jsem se rozhodnul, informoval o tom zaměstnavatele a svou ženu Lenku. Upřímná podpora a důvěta ze strany Lenky, pro mne byla zásadní a klíčová. Začal jsem tedy konat.
Konat se záměrem opustit to, co mi již nevyhovuje, aby se mohlo ukázat uplatnění, které ponese můj autentický otisk a bude přinášet naplnění moje i všem, kterých se bude týkat.
Konec jedné kapitoly
S posledním červnovým dnem jsem odešel ze zaměstnání a ukončil všechny spolupráce na ŽL. V zaměstnání jsem firmu připravil na hloubkový IT audit, který dopadl výborně. Předal jsem veškerou agendu a společnost opustil s vděčností a v přátelském duchu. Neregistroval jsem se na ÚP. Platím si zdravotní a sociální pojištění jako OSVČ a nyní čerpám z finanční rezervy, kterou jsem si pro toto údobí vytvořil. Neohrožuji tak rodinný ekosystém a rozpočet.
S důvěrou a rozechvělý, jsem vykročil do nejistoty. Nebyl to krok na cestě srozumitelné hlavě, ale tichý pád do prostoru, který volal už příliš dlouho. Nyní – nehledám jinou práci, netvořím plány a nevymýšlím scénáře zítřků. Jen jsem. Shodil jsem ze sebe přídomky pod jménem na vizitce a jen existuji. V nahotě….
Do mlhy
Je to jako kráčet cestou v neprostupné mlze. Vím, že se lze bezpečně vrátit zpět, nespálil jsem mosty. Zároveň vím, že to je nyní vlastně to jediné, co je jisté a co nemohu. Přede mnou jen mlha, ve které je každý další krok nejasný. S mlhou ke mně přichází archetypální, zdrojové strachy – jak jim říkám. Svým konáním jsem jim odeslal pozvánky.
Okolí to nechápe
Blízcí a kamarádi nerozumí mému rozhodnutí, protože se vymyká běžně nastavenému paradigmatu, kdy se pro kompromis oblékáme do rolí, ve kterých trávíme čas pro jiné a stavíme z něj piedestal úspěchu vykoupeného nedostatkem času. Ježíšmarjá, ten kluk se zbláznil! Dělá to, čeho se všichni bojí jako čert kříže, dobrovolně!
Kým jsem, když mne nedefinuje činnost, dělání? Co se mnou bude? Jsem vlastně ještě zaměstnatelný?
Vědomé vystavení se děsu
Tyhle děsy a strachy z nejistoty vytváří pluky nájezdníků bubáků, kterými mne moje mysl každodenně bombarduje. Zachraň se, rychle běž a hledej si práci. Vrať se zpátky, dokud je čas, nebo skončíš špatně!
Mou každodenní nynější náplní je, se jim vědomě vystavovat. Je to ta největší dřina. Znovu a znovu čelím armádám latentních limitací, programů a přesvědčení, které se v mém nynějším prostoru probouzejí a s vervou křičí a řvou.
Stojím na místě, pevně na svých nohách a vystavuji se těmto návštěvám. Zpočátku se vždy jedná o uragán myšlenek despotických niterných mentorů – překřičují se, naléhavě útočí, tělo s sebou zmítá a škube…v čase slábnou a utichají… A když nastane ticho a mír (a tohle se stane vždy, když vydržím do konce), všechny uznávám a s pochopením děkuji.
Z pohledu vnějšího pozorovatele nedělám nic. Ve skutečnosti zažívám jednu z nejdobrodružnějších a v nitru nejaktivnějších etap mého dosavadního, vědomého života.
Opačná logika
Seznal jsem, že strachy a limitující programy nás nutí v reakci jednat, nebo utíkat. Běžně tedy při podobném tlaku: a) co nejrychleji jdeme na pracovní portál a rozesíláme životopisy, b) pouštíme seriál na Netflixu, nebo se ubíráme do nekonečného tunelu scrollování na mobilu. Obojí spouští další sérii scénářů v realitě, která se opírá o minulé zkušenosti a v důsledku vytváří obdobné kulisy života.
Moje nynější interakce a postoj je zcela opačný. Vědomé vystavování se tlakům obrušuje samotný zdroj strachu a tím jej umenšuje. Hybatel pozorností sám sebe spaluje. Vytváří průchozí prostor pro naplnění dalších nabízených budoucích realit.
Tam, kam duše volá
Nevím, jakým směrem se budou ubírat moje další kroky. V hloubce svého nitra cítím, že tato etapa je rehabilitační a bytostně nutná.
Tedy…Nevím kam jdu, ale vím že tam dojdu.
A na tom místě budu stát ve zcela jiné kvalitě, než na začátku své cesty.
„Možná i ty cítíš, že něco starého už dosloužilo. Možná se ještě bojíš udělat ten krok, který je na spadnutí. Chci ti říct – dá se tím projít. Není nutné vědět, kam vede další cesta. Stačí vykročit. A ona se ukáže.“
