Rolky a suchary
Budíme se do deštivého rána. Máme zataženou venkovní žaluzii a v pokoji je tma, přesto slyším, jak na okno a okenní parapet bubnují kapky deště. Podle kadence to nebude žádný zahradní deštík. Předpověď počasí na dnešní den o dešti neříká vůbec nic, přesto vydatně prší a nevypadá to, že by mělo v dohledné době přestat.
Tip: Nejsi z cukru ale ani z oceli
Déšť je součástí Camina. Nezastaví tě, ale může tě zaskočit – hlavně když předpověď tvrdí opak. Měj pláštěnku, ochranu na batoh a vnitřní klid vždy po ruce. A pamatuj: mokré nohy + tření = puchýře. Každé ráno investuj pár minut do prevencí – náplasti, tejpy nebo vazelína ti později ušetří bolest i slzy.
Během včerejšího, nedělního putování jsme v Redondele narazili pouze na otevřenou večerku, kde byl v pozdních odpoledních hodinách repertoár jídla na snídani velmi chabý. Koupili jsme balení přeslazených kokosových rolek a balení sucharů. Snídáme nyní čertovsky přeslazené rolky a přesušené suchary. Máme dnes sucharské ranní poutní menu.
Deštivý den, rozmáčené lesní stezky a jeden nečekaný pád. Devátá etapa Camina nás učí vnímat okolní svět jako zrcadlo. Skrze setkání s hlučnými cyklisty, mokré kameny i spontánní rozhovory s poutníky z různých koutů světa, procházíme krajinou i sami sebou. Každý krok, ať je jakkoliv kluzký, má svůj význam.
Po snídani a sbalení opouštíme pokoj a vycházíme před penzion. Vydatně prší – takže nasazujeme voduodpudivý obal na batoh a pláštěnky. Není to žádná křeč a problém – tohle už po zkušenosti umíme a ovládáme.
Přes rozmáčenou zkratku lesem se plynule napojujeme na oficiální Svatojakubskou stezku a dále kráčíme společně s mnoha poutníky. Stáváme se součástí plynule postupující živoucí housenky z človíčků zahalených do pláštěnek různých barev.
Rozjaření cyklisté
Trasa je plná stoupání a výhledů do krajiny. Při krátkých zastaveních sledujeme krajinu, kterou jsme minulý den měli před sebou, a člověk žasne nad vzdáleností, kterou se v krajině přesunuje po svých nohách. Nad krajinou se vznáší opar, déšť se pravidelně střídá se sluncem – a tak stále balíme a sušíme a vytahujeme a balíme a sušíme… Nohy máme už různě oblepené náplastmi – tuším, že problém s otlaky by mohl přijít velmi brzy, a tak vždy ráno pečlivě oblepuji a jsem prozíravý.
Na stezce potkáváme skupinku pěti rozjařených chlapíků s elektrokoly. Nejedná se o poutníky – nemají těžké batohy, jen cyklo dresíky a dobrou náladu podpořenou alkoholem. Tahle skupinka postarších cyklistů se nám stává po dobu asi pěti dalších kilometrů pomyslnými společníky na trase. Rádi je máme stejně jako octomilky nad mísou s ovocem. Chlapíci se na svých kolech ladně a bez větší námahy vždy prořítí kolem nás, často se zastavují a koly blokují cestu.
Introspekce
Sleduji tohle jejich dětinské konání a pozoruji, co to se mnou dělá v nitru. I tohle je součást tohoto našeho příběhu, i tohle má své místo. Jejich bujaré, nemístné a bezohledné chování se trpce propisuje do tváří všech souputníků. Začíná zase pršet, nasazujeme pláštěnky a kráčíme dál. Na pasáži z velikých bloků kamenů, jež je náročná zdolat v dešti pěšky, končí spanilá jízda cyklistů a role se obrací.
Chlapíci nemají pláštěnky a tato část stezky se nedá objet, a tak zde nyní, jeden po druhém, potupně tlačí svá těžká kola. Jdou promočení od deště, funí a jsou vystaveni tíze břemene, jež jim dosud dovolovalo vzletně a bez úsilí krájet krajinu jako na hřbetu jednorožce. Rázem je z jednorožce tvrdohlavý mezek, kterému se nechce kráčet, natož stoupat. Co se v jednu chvíli může zdát být nepřekonatelnou výhodou, se v okamžiku může stát tím nejbolavějším hendikepem.
Tip: Introspekce - buď tam, kde právě jsi
Na pouti se děje ledacos. Déšť, únava, hluční cyklisté, pád na záda... Každá z těchto situací v tobě něco spouští. Nech to být. Nesnaž se to hned měnit, opravovat nebo analyzovat.
Staň se spíše tichým pozorovatelem:
„Co to ve mně vyvolává?“
„Co mi to připomíná?“
„Kde v těle to cítím?“
Introspekce není rozebírání problému – je to vnitřní pohled bez soudů. Schopnost být u svého prožívání tak, jako bys sledoval oblaka na obloze. Přijdou, odejdou. Ale ty tu zůstáváš. V klidu. Bdělý. V kontaktu se sebou.
Kořenový vězeň
Těžká část cesty končí, cyklisté i my vše zvládáme a adijé – šťastnou cestu. Naše společné setkání na cestě končí a já jsem vděčný za další ponaučení. Kráčíme dále v davu poutníků a připadám si jako na výletě dětského tábora. Někdo jde v družném rozhovoru s druhým, někdo neslyšně a další si zpívá. Kráčíme pospolu a dýcháme si za krk. A ničemu to nevadí a je to pěkné stejně jako všechno tady. Je to jako být součástí vlny velikého toku. Dnešní trasa je plná lesních cest přírodou, nyní v květnu překypující hojností zeleně a života.
Klesáme z hlavní stezky a stojíme před křižovatkou, na níž je možné volit část další cesty. Levá trasa je delší a vede přírodou, pravá se odehrává po chodníku, je kratší a záhy ústí do města Pontevedra. Volíme cestu přírodou, kde je o poznání méně lidí. Krásná trasa, která kopíruje malebný, rozpustilý potok.
Chodník je plný kořenů, úžlabin a výzev všeho druhu. V jedné chvíli mi bota klouže na rozbláceném povrchu a noha zajíždí pod kořen stromu. Zhoupnu se, tělo se klátí vzad a já padám na batoh a svá záda. Vše je v pořádku – situace mi připomíná mou životní lekci s bolavými zády. Dává mi na srozuměnou, že tato lekce je již odžitá, že ji mám za sebou a jsem zdravý a připravený na všechny další kroky. Cestou i životem.
Pontevedra
Moc hezká část cesty končí vstupem do města Pontevedra. Máme hlad, a tak vplouváme k místnímu Indovi, kde si dáváme kebab. Prasárna z vepřového masa plná zelí a omáček je pro unaveného poutníka v tuhle chvíli hotový zázrak. Dojídáme a pokračujeme moc hezkým centrem města Pontevedra.
Motáme nohama a jsme oba unavení – ničemu to nevadí.
Dobíráme se před místo dnešního ubytování (hostel Acola Rooms). V místě jsou zavřené dveře, nikde ani živáčka. Po chvíli volám na telefonní číslo uvedené na dveřích a domlouvám se na dalším postupu. Za chvíli přichází mladá slečna, dělá nám check-in a my se ubytováváme. Moc hezké a vkusné, moderní ubytování v samém centru Pontevedry na trase Camina.
Nakupujeme potraviny na snídani a připravujeme si zeleninový salát na večeři. Po večeři, kdy se věnuji tomuto zápisu, se ve společenské místnosti seznamuji se dvěma francouzskými Kanaďankami a Polákem žijícím v Norsku. Jsou to vždy moc hezká propojení a sdílení ve vlídnosti… za všechna tahle lidská setkání na Caminu jsem nesmírně vděčný… díky.
