Precizně fungující aparát
Dnes jsem si zase pospal. Je fascinující sledovat chytré, vlídné a korektní procesy těla, které interaguje s denním výdejem i obavami z toho, co další den přinese. Nyní – na cestě mnohem klidnější, nechávám jej dělat svoji práci a jsem vděčný, že mne tak nonšalantně a bezproblémově nese každým dnem. Každý z nás máme k dispozici precizně nastavené a fungující aparáty, které po nás chtějí jen, abychom jim naslouchali a dali jim každý den kousek zasloužené péče.
S delším spánkem přichází lepší regenerace. Té už je dnes, sedmého dne Camina třeba více a tuším, že zítra ještě více a pak ještě více. Nohy každý den bolívají jiným, novým způsobem. Ráno bývá vše ztuhlé a nějaký čas tělu trvá, než se vše opět nastartuje
Sedmý den na cestě přináší hluboké zklidnění, jemné vnímání těla, dotek místního života a nevyhnutelné setkání s únavou. Putování nás vede skrze tiché lesy, starobylé mlýny i chaotické předměstí města Vigo – do další fáze, kdy se Camino začíná stávat samozřejmou součástí našeho dne.
Snídáme croissanty s jahodami a vyrážíme v 8:30. Je sobota a celá Baiona spí. Ranní město je vlahé a vzduch čerstvý. Procházíme starobylými městskými částmi, které nás přivádí na předměstí. Tady si v kavárně spolu s probírajícími se dělníky objednáváme kávu s mlékem a churros. Líbí se mi jen tak sedět, popíjet nápoj a v tichosti pozorovat atmosféru a návyky místních. Platíme, nasazujeme batohy a pokračujeme.
Brzy opouštíme centrum Baiony a dostáváme se na lesní pasáž. Stoupáme a klesáme, těla se zahřívají a pociťujeme další z vln energie z poznávání nových míst. Po cestě potkáváme nové tváře. V obličejích řady lidí je čitelná únava a vyčerpání
Tip: Churros
Churros jsou tradiční španělská pochoutka – smažené sladké tyčinky z odpalovaného těsta, které si místní nejčastěji dopřávají k snídani nebo dopolední kávě. Nejlépe chutnají čerstvé, ještě teplé, ideálně s kávou con leche nebo kakaem.
Ráno v místní kavárně, mezi domorodci, ti navodí autentickou atmosféru španělského dne. Nenáročné, levné, a přitom nesmírně lahodné.
Díra se zvětšuje
Brzy opouštíme centrum Baiony a dostáváme se na lesní pasáž. Stoupáme a klesáme, těla se zahřívají a pociťujeme další z vln energie z poznávání nových míst. Po cestě potkáváme nové tváře. V obličejích řady lidí je čitelná únava a vyčerpání.
Dnes jsem se rozhodl, že budu zdravit všechny kočky a psy, na které narazíme. Všechna tato setkání jsou nesmírně milá a vždy potěší obě strany. Včera v Baioně jsme zašli do lékárny, kde jsme zakoupili krém na sluneční vyrážku Lenky. Ta krém aplikovala večer a ráno a tak se nyní cítí mnohem komfortněji a nemusí exponované části těla zahalovat. Cítíme, že dále už to bude jen a jen dobré.
Od opuštění Nigránu úzkostlivě sleduji zvětšující se díru na botě. Pozoruji všechny myšlenky, jež mi hlava ve spojitosti s porouchanou botou předkládá. Naléhavá nutkání věci předvídat a hledat řešení s předstihem, jsou k ničemu. Člověk touto činností zbůhdarma mrhá energií a pozorností pro něco, co stejně nijak zásadně neovlivní. Mnohdy se snažíme připravit na věci, které se nikdy nestanou a tím nám uniká život ve své pestrosti, šťavnatosti a barevnosti.
Na lesní pěšině kopírujeme lesní bystřinu, na jejímž toku je instalovaný starobylý systém vodních mlýnů. Drobné stavby rozeseté v krajině, jsou obrostlé mechem, je zde chladno a vlaze. Cesta je nesmírně pestrá, členitá a zábavná.
Hloupě veliké porce jídla
Po sestupu z této pasáže, vstupujeme do předměstí města Vigo. Protože je už 14:00, zastavujeme s v místní restauraci a objednáváme si oběd. Číšník před Lenku za malou chvíli předkládá talíř s obrovskou porcí zeleninového salátu. Mou volbou byly jakési plátky šunky, sýra a zase šunky obalené ve strouhance a smažené jaksepatří. K tomu 3 volská oka a hranolky. Porce, která nám oběma v jiný den vystačí množstvím na celý den. Po zdolání poloviny množství z talíře jen tupě oddychuji z přejezení. Restaurace je úplně plná a všichni místní návštěvníci mají stejně nesmyslně veliké porce, jako my.
Po příchodu číšníka jídlo s díky odkládáme, on je nese pryč a já jej následuji, protože jdu platit. Za barem bere talíře a všechno to dobré, nedojedené jídlo, sype do odpadkového koše. Jeho počínání z hrubého plýtvání ještě prohlubuje můj provinilý pocit z nedojedené porce. No jo no…prostě to tak je.
Přejezeni a s velmi unavenýma nohama se šouráme dál. Odkloňujeme se z města a procházíme vesnicí, kde právě probíhá řemeslný jarmark. Ve stáncích zde prodejci nabízí své rukodělné výrobky, hraje tu muzika, točí se nápoje a všude se to hemží malými dětmi. Pro náš aktuální stav místem dění projdeme jako dva odfukující vyčerpaní duchové.
Další část cesty (jdeme po Camino šipkách) se line absurdně úzkými a neprochozenými pěšinami, vedoucími kolem domů místních, bizarního hřbitova sousedícího se supermoderním sportovním stadionem.
Rozpálené Vigo
Vstupujeme do moderního traktu města Vigo, kudy po asfaltu a tvrdých, rozpálených chodnících pokračujeme až k místu dnešního ubytování – hotelu Chipen. Cestou kupujeme potraviny na večer + zítřejší ráno a také vodu.
Po zabydlení si dáváme sprchu, perem prádlo a odpočíváme. Pro vyčerpání a rozpačitých dojmů z betonové povahy města jsme rozhodnuti po zbytek dnešního dne zůstat na ubytování. Větší část zítřejší etapy městem ještě povede, takže si města užijeme dosytosti.
Nohy mne naléhavě bolí od kotníků dolů a jsou napuchlé. Nemám však žádný puchýř. Lenka má dva menší na obou malících.
Je to dnes již týden, co jsme se vydali na Svatojakubskou pouť. Subjektivně tento úsek vnímám, jako několik týdnů dlouhou cestu. Tolik vjemů, nových poznání a zkušeností.
I dnes jsem nesmírně vděčný za tuhle naši cestu, za to, že jsme se na ni vydali.
