Konečně jsem se vyspal
Ráno jsem již standardně rozlepil víčka ve 4:00, ale nevzal jsem do ruky telefon. Jen jsem se v polospánku tak trochu zombie stylem odšoural na toaletu a spal dál až do 7:00 hodin. V tomhle místě to šlo samo. Poprvé na našem dobrodružství jsem se pořádně vyspal. Poté proběhla již tradiční rutina poutníka.
Příprava oblečení na dnešní etapu, do nejpřístupnějších kapes batohu uložit vše, o čem si myslím, že se dnes bude hodit – náhradní ponožky, brýle, ovoce, müsli tyčinku a powerbanku.
Dnešní noc a ráno jsme byli správci krásného ubytování, a tak jsme si v klidu a beze slov uvařili čaj a kávu ve french pressu. Po snídani jsme se oblékli, zapnuli bundy a vyrazili do světa. Na trasu značenou mušlí hřebenatkou jsme nastoupili před 8:00 hodinou, což je proti minulým dnům veliká změna.
Ráno poprvé přináší opravdový spánek a klid – den začíná jinak, později, vlídněji. Cesta pokračuje do města Baiona, ale není to zadarmo. Slunce nemilosrdně peče, poutník trhá boty, sahá po sandálech a v závěru i po zákazu pití piva na veřejnosti. A přesto je v tom všem přítomná hluboká vděčnost – za výhledy, za svíčku za tátu, za momenty, kdy se duše rozšíří víc než mapa.
Tady ve Španělsku je značení poutní cesty jiné než v Portugalsku. Nově pro nás na cestě vyrostly kamenné patníky se symbolem Camina a štítkem s číslovkou, který říká, jak daleko se právě nacházíme od Santiaga de Compostela.
Člověk zde řeší jen aktuální den – co bude jíst a kde bude spát. A v tom zbytku jen nasáváte vše, co vás potká za další zatáčkou. Hlava je prázdná a čistí se.
Úvodní putování se neslo po velmi příjemných pobřežních chodnících linoucích se přírodou. Cesta je kořeněna všudypřítomným klidem ze zvířat rozesetých v krajině – koníci, krávy, kozy a kočky. Tiší pozorovatelé poutníků z celého světa.
Dobíráme se ke krásné kapličce, která doslova žhne pro množství svíček zapálených za zesnulé příbuzné. V tichu nechávám Lenku o samotě. Zapaluje svíčku za svého tátu, který odešel před rokem.
Na hony vzdáleni šedi všedních dní
Pokračujeme v putování. Procházíme rozkošnými uličkami městečka Oia, jež nás přivádějí k rozlehlému kostelu tyčícímu se nad malým zálivem. Scéna při rozednění, nikde ani človíčka. Ohromná síla místa a hluboký pocit vděčnosti za rozhodnutí vydat se na naši pouť. Tohle konání je na hony vzdálené šedi všedních dní i všem našim dovoleným, které, přestože byly krásné, jsou ve srovnání s intenzitou a pestrostí našeho Camina ploché a bez jiskry.
Já i Lenka si s nynější zkušeností uvědomujeme, že vyrazit do světa na vlastní pěst není vůbec těžké, složité či nebezpečné. Tohle poznání je pro nás pomyslný gamechanger ve vnímání trávení času dovolených obecně. Svět je tak pestrý, krásný a plný míst, která čekají na jejich objevení a poznávání. A že tu lidé mluví jiným jazykem? Tohle není žádný problém – domluvíme se s každým a vždy – chceme-li to opravdu.
Žluté chodníky
Dojatí pokračujeme dál. Další část cesty se odehrávala na tématicky žlutě barevných chodnících. Po těchto se dobíráme ke křižovatce, na které je možné zvolit další část cesty. Těžší vede do kopce a pokračuje přírodou s výhledy. Ta jednodušší kopíruje pobřeží a odehrává se po těchto žlutých chodnících. Volíme cestu pobřežím a velmi brzy zjišťujeme, že i tato naše volba má jistá úskalí.
Celý den je slunečný, horký den a při pobřeží není prakticky žádný stín. Lence předchozí den na rukou a krku vyskákala sluneční vyrážka, takže se dnes a nyní, konfrontována neústupnými slunečními paprsky, zahaluje bundou a nákrčníkem. Je to velmi nekomfortní a vyčerpávající řešení. Já si vykasávám rukávy trička a i tak je mi úmorné horko.
Díra na Altře
V půli naší dnešní etapy zouvám pevné boty. Moje Altry – jak moc je mám rád. Každodenní parťáci do nepohody, tolik pohodlné a oddané. No jenomže – jak já jsem před naším odjezdem na Camino svědomitě trénoval, mají už toho za sebou hodně. A já pozoruji, že se mi začaly na bocích trhat. Abychom spolu došli úspěšně do cíle, dávám jim vždy na kus cesty dovolenou a kráčím si v bosých sandálech.
Tip: Altra Lone Peak 8
Říká se, že na Caminu jsou dva druhy lidí. Těch co mají puchýře a těch, kteří jdou v Altrách. Jsou to lehké, pohodlné trailové boty s nulovým dropem a širokou špičkou, díky které mají prsty dostatek prostoru. Každý den jsem nachodil kolem 25 km a neměl jsem ani jeden puchýř. Celou cestu jsem si užíval nadstandardní pohodlí - na asfaltu, v lese, po kamenech i v dešti.
Tyhle boty doporučuji všem, kdo chtějí kráčet volně, bez bolesti a s pocitem, že jejich nohy dýchají. Na Camino (které jsme šli my) se nehodí těžké pohorky – Altry mi daly svobodu, lehkost a jistotu.
Pihou na kráse je jejich vyšší cena a fakt, že nevydrží tolik, co jiné boty. Camino jsem došel se 3mi dírami - na bocích u malíků a špičce levé boty.
Bolí mě pro tohle rozhodnutí nyní večer (kdy píšu tento zápis) nohy, ale cítím, že to dělám správně. Poslední část dnešní etapy byla pro sluníčko útrpná a nekonečně dlouhá. Člověk se raději ani nedívá do mapy… před každou zatáčkou doufáte, že za rohem jistě bude město Baiona – ale ono není. A zase a znova. Samý asfalt a nekončící levý a pravý krok.
Vyčerpaní dorážíme do Baiony a zastavujeme na malém náměstíčku, kde ve stínu nabíráme síly. Pomalými kroky pokračujeme do centra města, kde si dáváme pozdní oběd. Dopřávám si smažené tygří krevety a Lenka rozpečený sýr s nachos. Po jídle je nám o poznání lépe, a tak zamíříme k místu našeho dnešního ubytování.
Hostel Santa Marta Playa s postarším vybavením, s plachou a vlídnou paní domácí. Dále pak již známý scénář – sprcha, praní prádla, rozkoukat se a poté se vydat do města – poznávat a zajistit si proviant. Na benzínce si kupujeme malá pivka se záměrem – otevřít a vychutnat si je na pláži.
Usedáme na lavičku, otevíráme mini pivečka a v tom dnešním horku si vychutnáváme ledové osvěžení. Lidé, kteří nás míjejí, si nás podezíravě prohlížejí, starší pán kroutí hlavou. Kontroluji své tričko, boty – nejsem někde špinavý? Chyba lávky – Lenka na mobilu nalézá příčinu údivu kolemjdoucích. Ve Španělsku se na veřejnosti nesmí pít alkohol. Tato informace Lenku vyděsí a pivka se rozhodně zbavuje – jakoby svým konáním prováděla hrdelní zločin. Dopíjím tedy i její nápoj a pokračujeme na nákup do Carrefouru.
Odpočinek na terase
Po návratu na hostel trávíme čas na terase. Odpočíváme, ve stínu koukáme na oceán a vychutnáváme si čerstvé jahody – je nám lehce a krásně. Večer ještě hodinový hovor s dcerou Eliškou. Dnes spí doma úplně sama – je to tak šikovné děvče. Mám tu svoji holčičku tolik rád.
Dopisuji tento záznam a je 22:30 – vždy mě to stojí cca 1–2 hodiny času. Vnímám, že pouze takto jsem schopen zachytit a uchovat vše, co se aktuálně týká našeho dobrodružství. Věřím také, že budou příležitostí k nasávání atmosféry pro všechny, jež budou číst tyto řádky.
Cítím hlubokou vděčnost za tento den…
