Celý albergue spí
Klasické ráno – procitám ve 4:00 – spánek 6h17m. No co, na to už jsem si navyknul. Je mi jasné, že už nezaberu a také je mi jasné, že mě můj precizně vyladěný vylučovací aparát za 15 minut neúprosně odešle na toaletu. A taky že jo! Celý albergue spí, doslova si dýcháme jeden druhému za mezinárodní krky. Jako ten nejohleduplnější ninja se s kartáčkem, pastou a ručníkem co nejtišeji přesunuji do prostoru záchodo-sprcho-koupelny, čistím zuby a kadím.
Zvuky ze všech mých velmi brzkých ranních úkonů se přenášejí do společné ložnice a já doslova cítím, jak vrtí se všemi mými dnešními sousedy. Sleduji a pozoruji vše, co se mnou tyhle pocity z přehnané ohleduplnosti dělají. Neměl bych rušit druhé, když spí, tohle se nedělá, obtěžuji je – hezky zvědomělé programy. Je mi 44 let a v podstatě jsem ten nejpokornější ubytovaný. Přesto se cítím provinile vůči všem těm mladým uchům, kteří bez skrupulí horečnatě brebentí do 23 hod a na toaletě čůrají všude, jen ne tam, kam by měli. Camino vlídně a rychle ukazuje na rezervy, které člověk má. Ukazuje na místa, kde se může zlepšovat a růst. Tím, jak je vše intenzivní a ve stálé proměně a pohybu, je to tu nyní jako parádně zaplacená jízda na řetízkáči.
Pátý den pouti je ve znamení přechodu. Ráno opouštíme Portugalsko a přes řeku Rio Miňo vplouváme do Španělska – mění se krajina, jazyk i energie. Cesta nás učí pouštět se jistoty, přijmout náhody a otevřít se nečekanému. Den končí v nádherném domě na pobřeží – v tichu, pohodě a s hlubokou vděčností za to, co přichází, když člověk nechá život plynout.
Vše vykonáno – očištěný a spokojený se vracím na „lůžko“, kde potichu balím věci a kontroluji rezervaci ubytování na další den. Posílám info o rezervaci Lence a zjišťuji, že už je také drahnou chvíli vzhůru. Leží na palandě nade mnou a ještě dřímá. A tak ještě přivírám víčka a lehce se ztrácím v rovině bdělého snění.
Dnes opouštíme Portugalsko. Máme zabookovaný přívoz do A Guarda ve Španělsku – budeme na lodi překračovat hranice dvou zemí. Po probuzení a sbalení, se loučíme s Klárou a Matějem i všemi bdělými poutníky a opouštíme albergue. Venku si Lenka s croissanty a kávami v rukou úlevně oddechne. Jo – takovéhle ubytování opravdu není šálek našeho čaje. Je dobré si zkusit i vše nelibé, aby člověk zjistil, jak mu to vyhovuje.
Boat taxi Popeye
Míříme k molu, odkud má odjíždět náš dnešní přívoz. Cestou potkáváme slečnu na kole, která se nás energicky ptá, zda chceme do Španělska přívozem. No jasně že jo – máme rezervaci. Aha, říká – a jakou? Vytahuji mobil a ukazuji na obrazovce naši rezervaci. Jo – ok – tento přívoz má zastávku 3 km níže proti naší cestě podél pobřeží. Ups. Aha, odpovídám – je mi jasné, že 3 km za 15 minut, které máme do termínu, nedáme a tak se doptávám, zda můžeme využít jejich služeb. No jasně že jo! – běžte tam – ukazuje nám na molo a cosi v portugalštině volá na svého manžela, který je kapitánem tohoto boat taxi.
Platíme 12 € a nasedáme do malého motorového člunu. Kapitán nám nasadí kolem krků záchranné vesty a záhy se plavíme studeným ránem napříč řekou Rio Miňo do španělské A Guarda. Po 5 minutách drnčivé plavby vysedáme na opuštěném molu, dáváme si snídaňové croissanty s chladnou kávou.
Další pěkná lekce. Je dobré nelpět na domnělém pocitu jistoty. Velmi často jsou nejisté, nahodilé kroky ty nejefektivnější. Jistotou a jejím vytrvalým budováním se člověk limituje v dalším toku situací, jež přicházejí. Zároveň je nepružný vůči všemu ideálnímu, co na cestě přirozeně přichází. Také bývá rozhořčený, když se nenaplňuje to, co pro jistotu očekává.
Putování Galicií
Posilněni vyrážíme na cestu, která nás přes les přivádí do centra města A Guarda. Nově už se při setkání se zdejšími lidmi nezdravíme Bon Dia, nýbrž Buenos Dias.
Máme dnes fůru času, protože na dnešním ubytování je check-in až od 16:00. Odebíráme se tedy proti směru naší trasy do supermarketu. Dnes nás čeká noc na opuštěném místě, a tak si kupujeme jídlo na večeři a na snídani dalšího dne. Také si bereme masem plněné taštičky, které si plánujeme dát jako druhou snídani. Lenka si dává zastávku na WC v obchodě a já se vydávám před vchod. Usedám na obrubník u vchodu, čekám na ni a baštím.
Tady se zevlovat nesmí
Taštička je věru cdobrá. Vychutnávám si ji a vnímám, že na mě lidé v autech opouštějících parkoviště u obchodu divně koukají – tak jasně, jsem pelegrino. Cítím se výjimečně, protože jdu tu všemi uznávanou pouť a oni to cítí. Přichází Lenka, usedá vedle mě a svačíme společně.
Za pár minut se z obchodního domu vynořuje manažer obchodu, mává na nás a horečně gestikuluje ve smyslu, že takhle teda ne, tohle nesmíme. Ok, jste poutníci, nic proti vám – spíše naopak, ale u nás v bezprostřední blízkosti prestižních obchodů sedět tímto způsobem a zevlovat nemůžete. Je milý a vstřícný, omlouváme se a vracíme se na trasu Camina.
Promotáme se městem a vyloupneme se na pobřežní stezce. Je o poznání jiná než ta portugalská. Poutníků je jako máku a pro únavu a repetitivnost už se nám nechce každému hejlovi na cestě přát Buen Camino. Nově také Bueno Camino – a kdo se v tom má vyznat. Vnímáme, že to poeticky rozmilé konání se v čase a pro své nekončící opakování jednoduše omrzí a zhořkne.
Kráčíme podél pobřeží a nespěcháme, spíš naopak. Naše cesta se nyní líně line. Při pobřeží duje silný mořský vítr a je chladno, a tak si v jediném bistru při cestě dáváme kuřecí stripsy a veliká piva. Heuréka, Španělé umí velká piva. Nějaký čas trávíme na posezení nad útesem s výhledem na neutuchající sílu oceánského živlu. Protože už je čas check-inu, přesouváme se k místu ubytování.
Satisfakce
Co nám včera bylo v albergue upřeno, je nám dnes dosytosti kompenzováno. Před Oia – v úplné pustině – máme dnes pro sebe celý, krásně vybavený dům s výhledem na oceán. Majitel spolu se španělsky hovořící maličkou tetou, nás uvádí do domu. Jsou milí, srdeční a autentičtí – jako dvě pohádkové bytosti. Mi casa, su casa – celej barák je dnes váš. V domě máme naprosté soukromí, vybavenou kuchyni, pračku.
Dáváme si sprchu a pereme úplně všechno oblečení. Vařím večeři – těstoviny s boloňskou omáčkou a mušlemi. Protože je všude daleko, vyžádáme si od majitelů láhev vína – žádný problém. Za malou chvíli přichází malá teta spolu s manželkou majitele a lahví vína. Ani jedna neumí anglicky. Vypomáháme si překladačem v mobilu – ženy nám vysvětlují, co má na naší zítřejší etapě smysl navštívit. Loučíme se vřelým objetím a užíváme si krásného, pohodového večera.
Vyprané prádlo na slunci rychle usychá, vše máme čisté, voňavé – jako na startu. Cítíme se neskutečně komfortně a hezky. Tohle je nádhera.
Nádhera po zásluze s lidskostí, která se zarývá pod kůži a tvoří fragment pro radost ze života dalších dní – z příběhů i běžných momentů, které jsou ve skutečnosti plné vděčnosti a zázraků.
Děkuji Camino 💜
