Nikdy nevíš, jaký další bonbón si vybereš
Ráno proběhlo tradičně – v duchu Camino evergreenu. Procitl jsem ve 4:00 po šesti hodinách spánku. S otevřenýma očima tuším nový kousek našeho dobrodružství. Na této cestě je krásné, že člověk vůbec netuší, jakou povahu bude mít další okamžik a prožitek (vlastně se to dá vztáhnout na život obecně – jen nyní je vše intenzivnější a patrnější). Z hotelu Parque vyrážíme v 6:20 a vydáváme se do probouzejícího Viana do Castelo. Tahle etapa se mi líbila ze všech portugalských nejvíce. Portugalsko na mě udělalo hluboký dojem.
Po nutném probuzení jsme se promotali městem a zahájili pasáž přírodou se starobylými stezkami. Člověk jen sleduje žluté šipky na patnících, na zemi, na bočních stěnách domů. Není třeba řešit žádnou složitější logistiku, a když sejdete z cesty, letmá kontrola mapy v telefonu udělá okamžitě jasno.
Cesta přes lesy, říčky, kostely, farmy i vlastní stíny. Den, kdy se radost i vyčerpání protnuly v jediné etapě. Kávová přání se plnila, zvířata zdravila, lidé se vynořovali a mizeli. A přesto byl dnešek především o nás dvou – o nohách, které nechtějí jít dál, a o srdcích, která kráčí s grácií.
V této části byly pro poutníkovy oči v krajině rozesety farmy, na jejichž pozemcích se pásl skot, koníci a oslíci. Potkáváme dvě přítulné kočky. Setkání se zvířaty na cestě je vždy velmi milé. Jak si tak kráčíme, přišlo nám na mysl, že bychom si rádi dali kávu. Stoupání do kopce, na jehož vrcholu se tyčil malebný kostelík, pak pár schodů níže – a hle, stojíme před kavárnou, jež je v obležení poutníků. Krásně vyplněné přání v přímém přenosu.
Objednáváme si espresso s mlékem a k tomu v Portugalsku nezbytné pastel de nata. S těmito jsme se posadili na vyhřátou zídku u potoka a chvíli jen byli, užívajíc si atmosféru a krásu okamžiku.
Dobrodružná stezka
Posilněni se vydáváme na další část cesty – dobrodružnou stezku lesem dlážděnou notně ošoupanými kamennými bloky. Užíváme si stínu i nutnosti občas kvůli rozmáčené stezce opustit její hlavní tepnu. Na výstupu ze stezky je pasáž s blátem a kalužemi, o kterých Lenka prohlásila, že jí tady vůbec nevadí a naopak si je užívá. Při našich výletech v domácím prostředí jsou jí tyto pasáže trnem v oku kvůli nepohodlí.
Po pár dalších kilometrech procházíme téměř pohádkovou krajinou. U úpatí klokotající říčky se rozpíná klášter jako z pohádky. Člověk prochází těmito scenériemi v tichém úžasu a s vděčností za tak krásné prožitky. Další stoupající stezka je lemována korytem ševelivé říčky a na boku jsou v krajině zasazeny v kaskádě nádherné budovy. Dojemně krásná scenérie. Nabíráme výšku a na vrcholku u kapličky měníme ponožky a já i tričko.
Že by tričko?
Celý den cítím neurčitý zápach, který se mě drží už notný kus cesty – že by tričko? Jde se nám náramně i po 15 km, neseme si s sebou elán a dobrou náladu. Počasí je vlídné a pod korunami stromů je příjemný chládek. Smrad se mě však drží stále – analyzuji krajinu a konstatuji, že je to určitě něco z lesa, co jen neznáme.
Tip: Revolutionrace Explor Backpack 30L
Na Camino jsme si s sebou měli batoh Revolution Race Explor 30 L – a byl to velmi povedený společník. Má ideální velikost na vícedenní cestu nalehko a díky otevírání jako kufr, jsme měli vždy perfektní přehled o věcech. Všechno mělo svoje místo, žádné přehrabování ve tmě, nebo panika při ranním balení. Pro pořádek v batohu jsme využili i pořadačů do batohu, které nám umožnily kompresí navýšit objem batohu.
Batoh po celý čas skvěle seděl na zádech, i když byl plně naložený. Bederní pás se dvěma kapsami se hodil na drobnosti po ruce a vnitřní kapsy udržely věci organizované. Batoh má vodoodpudivou úpravu a v kapse schovanou pláštěnku – ideální do nevyzpytatelného počasí.
Doporučuju ho všem, kdo chtějí univerzální a praktický batoh, co se nezalekne deště, prašné cesty ani ranního chaosu. Jistě existují i vychytanější batohy, nám Explor naprosto vyhovoval.
Po další části cesty vstupujeme do civilizace a potkáváme dvě mladá děvčata z Ostravy. Letěla ve stejný den jako my, pouze z Vídně. Mají stejný harmonogram cesty, takže se patrně uvidíme minimálně v Santiagu a určitě na letišti při odletu domů. Kráčíme pospolu asi 30 minut, společně hledáme obchod s potravinami a vydáváme se na nákup. Kupujeme si piva a ovoce a loučíme se s děvčaty. Další „Buen Camino“ s očekáváním dalších setkání, která už nikdy nenastala.
Dobíráme se k lavičce na křižovatce, jíž protíná Camino cesta, a otevíráme si zasloužená piva. Euforie je na stropní mezi stupnice – Camino je tak krásné. Po chvíli se na cestě objevuje Kanaďanka z Vancouveru a vřele se zdravíme. Jako bychom se setkali s dlouho neviděným přítelem. Přichází k nám a vyměňujeme si průběh našich putování. V tom se na scéně objevují děvčata z Kroměříže. Krásný pocit bohatosti vřelého propojení korunuje tuto situaci, tento srdečný moment.
Dostáváme se na náměstí městečka Vila Praia de Âncora, jemuž vévodí krásný kostel obsypaný muškáty. Nádherně vyzdobené náměstí s příchutí hojnosti jara. Dostáváme se na pobřeží a pevné boty měníme za sandály. Vždyť co – naše cesta dnes bude mít už jen 8 km. Putujeme dále pobřežní stezkou, kde není žádné občerstvení ani záchod. To je na Caminu limitující – zejména pro Lenku. Já se vyčůrám u jakéhokoliv křoví či neviděn v zatáčce, pro ženu jsou však takové pasáže oříškem. Prakticky celou cestu máme hlouček poutníků před i za sebou.
Jsme už jen 4 km od Caminha – unavení, hladoví a kvůli neutuchajícímu slunečnímu svitu utrápení z horka. Nohy po dnešních 28 km odmítají jít. Ještě kus a ještě a znovu a ještě jednou. Je to lekce silné vůle.
Poslední pasáž před vstupem do Caminha se odehrává po žlutě vyvedeném chodníku. Je to v krajině krásné a symbolické vyjádření naší cesty – jen se vše odehrává na pro sandály tvrdém a neúprosném povrchu. Chodidla nás nyní pálí a vyčerpání mate mysl. Lenka je hladová a unavená, nemá chuť si povídat. Každý si řešíme svůj očistec z délky naší dnešní cesty.
Pocit bezmoci
V tomto tichém nastavení pokračujeme až do Caminha, kde usedáme na lavičku na náměstí. Lenka pro vyčerpání a pocit bezmoci tiše pláče. Je po 15:00, kdy většina restaurací nevaří. Nedáme se, zkoumáme zákoutí města a s úlevou nalézáme zapadlé bistro, kde si po 31 km dlouhém dnešním treku dáváme vymodlené jídlo. Chvíle spočinutí, plné žaludky a vědomí toho, že máme dnešní část cesty za sebou, mění naše rozpoložení.
Odebíráme se do albergue, které leží jen 40 m od bistra. Zvoníme, přichází správce a uvádí nás k našim postelím. Albergue má cca 25 m² a bude nás zde spát asi 20 poutníků – zejména mladších, než jsme my. Padá nám brada, protože na tohle nejsme na naší pouti vůbec zvyklí.
Bereme však, co je, a seznamujeme se s Klárou a Matoušem – česko-slovenským párem kamarádů, kteří mají palandy hned vedle našich. Vesmír nám to dnes velmi vlídně seskládal – zakusíme si spaní poutníka, avšak s československými sousedy – ke všemu velmi milými lidmi.
Vyrážíme na tradiční nákup potravin a vracíme se na albergue. V naší části „ložnice“ probíhá energická rozprava poutníků. Náš operační prostor na této verzi ubytování jsou asi 2 metry kolem postele. Jsme unaveni, dáváme si hygienické kolečko a jdeme spát – tentokrát se špunty do uší a spacáky. Lenka se odebírá na horní část palandy a za malou chvíli mi přichází zpráva..Taky to tam u tebe tak smrdi? Nesmrdí, ale už se těším na zítřejší brzké ráno. Dobrou.
Noc je docela fajn – ale já i Lenka víme, že takhle už to nechceme.
Jo – a zjistil jsem, že ten smrad, co se mnou dnes kráčel jako ten nejlepší kámoš, se linul z mých fousů.
Myslím, že každodenní zátěž a zcela jiný režim fungování, nutí tělo jiným způsobem zpracovávat a patrně i vylučovat. Co mě nezabije, to mě posílí…mimo to – poutník a to se ví, smrdí.
