Kouhout kokrhá ve 4:05
Procitám..pomalu otevírám oči. Probouzím se do kulisy z příšeří a tak mi je jasné, že je zase velmi brzy. Dívám se na své hodinky, na kterých svítí 4:05. Kontroluji ještě délku spánku, který jsem si v noci na dnes věnoval – 5 hodin a 38 minut. Taková bída, říkám si.
Každý den nachodím tolik kilometrů, kolik v běžném životním rytmu za týden a spím o 2 hodiny méně, než je u mne běžné. K mému údivu však nejsem unavený po celý aktivní den a ani večer netrpím tím, že bych únavou odpadal. Zajímavé je i to, že Lenka to zde na Caminu má stejně jako já. Tedy – naspí toho více, ale oba vstáváme v podobně zvráceně brzký čas.
Probouzení do tmy, cesta deštěm a krajinou vnitrozemí. Objevují se bolesti, ale i vděčnost – za dceru, za klid, za prostá jídla a setkání, která hřejí.
Celý hostel spí. My dva bdělí se tiše – jako dva ninjové plížíme do sprchy, kde si věnujeme ranní hygienické kolečko. Pak si balíme batohy na dnešní den, oblékáme se a potichoučku opouštíme prostor naší ložnice. Ve společné jídelně si chystáme střídmou snídani a v automatu na nápoje si vyrábíme kávu. Mlčky posnídáme a opouštíme hostel.
S každými na cestě zavíranými dveřmi pomyslně děkujeme za zázemí a útočiště, ve kterých můžeme spočinout a nabrat sil na nový den.
Jen my a párek německých důchodců
Pečlivě sbaleni a připraveni se vydáváme do spících ulic ještě spícího Esposende. Jen my a párek německých důchodců v tento čas vyrážíme na další etapu. Poté co jsme opustili budovu ubytování, začíná jemně mrholit. Takže batoh jde z ramenou dolů a vytahujeme pláštěnky. Leni si ještě rozespale, nasazuje pláštěnku neobratně, jako slon v porcelánu. Komentuji to tím, že je trochu nepraktická.
Odpovědí mi je vztyčený prostředník její ruky a dále se přesunuje na chodník na druhé strany cestou, kterou nyní kráčíme. Proč ne, říkám si. Je čas od času dobré pobýt si na chvíli každý sám. Na čas si nyní užívám, že jdeme každý sám.
Dnešní trasa se neodehrává v kulisách pobřeží, celá vede vnitrozemím. Po hodině a půl chůze, potkáváme první poutníky. Táta a 11 letý klučina z New Yersey. Je moc milé být svědkem výletu dvou generací poutníků, kteří mají velmi hezký vztah. V myšlenkách mi přicházejí vzpomínky na dceru Elišku, která je nyní doma sama a s mými rodiči. Prociťuji si naplno, jak moc ji mám rád, jak jsem vděčný za všechny naše spolu prožité chvíle.
Po chvíli míjíme dvě mladá děvčata, se kterými se zdravíme Ola a přejeme si Buen Camino. Kráčíme od sebe v rozestupu další půl hodinu, kdy zaslechneme v rozhovoru děvčat česká slova. Zjištění funguje jako komunikační můstek a na další část cesty se naše kroky spojují. Děvčata mají velmi podobný itinerář cesty a tak se na cestě jistě ještě setkáme. Je moc fajn na chvíli rozmlouvat česky s někým jiným, než spolu. Na caminu je také moc krásné, že společně trávený čas si lidé vyměřují podle chuti. Řeknete si, co cítíte že je třeba a pak se velmi snadno změnou tempa sdružení rozpouští, aby se mělo za hodinu, či 2 dny opět dalo dohromady.
Po celý čas dnešní chůze, mi škube v lýtku levé nohy společně s pocitem jakéhosi vnitřního natažení a tak noze vědomě ulevuji a prodýchávám každý došlap a krok.
Výhřez meziobratlové ploténky
V roce 2016 jsem prožil svůj příběh s výhřezem meziobratlové ploténky. Záměrně nepíšu, že jsem jej utrpěl, či se s ním potýkal - nakolik s odstupem vnímám, že toto období bylo pro mne nesmírně cennou lekcí. V akutní fázi mi ochrnula noha, nemohl jsem používat levé lýtko. Síla ve svalu se vrátila asi po roce od výhřezu a od té doby je o něco slabší a méně výkonné, než lýtko pravé nohy. V tomto kontextu pro mne bylo Camino aktem prověrky toho, zda jsem zdravý.
Vzpomínám na slova lékaře, který v době, kdy mi výhřez ploténky úplně vypnul levé lýtko říkal. “Jakube, opravdu zdravý budete, až se vydáte s plně naloženým batohem na trek a budete takto kráčet po 5 dní”.
Vnímám to nyní, jako jakousi korunovací zkoušku, která ukáže, zda jsem zdravý. Nyní mi lupe v lýtku a vůbec to nevypadá, že bych měl uspět. I tohle je Camino.
Dej tolik, kolik chceš poutníku
Couráme se bez větších přestávek krásnými, vzrostlými eukalyptovými lesy. Skáčeme přes kaluže a kamenné překážky na cestě, zdoláváme blátivé pasáže. Je to krásné, dětsky hravé a také plné všeprostupující bolesti – tento koktejl se magicky prolíná a mění charakter po celý čas.
Za lesem z opičích překážek potkáváme v DIY stánku u jedné ze zahrad jež lemuje cestu chlapíka, který na místě vaří kávu a nabízí bábovku. Sundáváme batohy, objednáváme si kávu a ptám se chlapíka, kolik za to? Ukazuje na krabičku, na které je napsáno Dej tolik, kolik chceš poutníku. Má naši podporu za 7EUR. Chlapík tancuje do rytmu hudby, která se line z laciného repráku a je z něj cítit, že ho tohle bohulibé konání baví a je na světě rád. Tohle jsou náramně nakažlivé symptomy.
Na cestě jsme 3.den a máme plné zuby všech hogofogo jídel. Je to pěkné a chutné, ale prostě se toho jeden fakt rychle přejí. Po další části cesty se zastavujeme ve vesnickém bistru, kde nám provozovatel servíruje za 8EUR kuře s rýží a salátem. Je to jednoduché a lehké. Dojídáme a putujeme dál. Ve strmém stoupání se opět setkáváme s tátou a synem z New Yersey. Po překonání kopce se v dáli rýsuje dlouhý most vedoucí přes řeku Rio Lima do města Viana do Castelo – cíle naší dnešní etapy.
Cesta přes most je táhlá a nekonečná. Chodcům jsou na tomto mostě vyhrazeny útlé chodníčky po stranách. Jeden je právě uzavřený a tak jdeme po jednom a cestou se vyhýbáme mnohdy artistickými kousky těm, kteří kráčí v opačném směru. S dnes již velmi unavenýma nohama míříme do hotelu Parque, který se nachází blízko mostu.
Viana do Castelo
Na hotelovou recepci přicházíme ve 14:00, registrujeme se a odebíráme se na připravený hotelový pokoj. Mastňácká verze potního bivaku. Pokoj se nám podařilo rezervovat na bookingu za velmi dobrou cenu a tak jsme si dnes dopřáli komfortu a pohodlných postelí. Pihou na kráse při ubytování v těchto objektech je absence jakékoliv pračky a sušáků na pokoji. A tak perem ponožky a prádlo v umyvadle a šňůru na prádlo věšíme na konzoli TV obrazovky.
Kousek punku v luxusu a přepychu.
Tip: Metr paracordu a kolíčky na prádlo
Na Caminu jsme měli každý s sebou asi metr paracordu a šest kolíčků na prádlo. Tahle minimalistická výbava nám udělala nečekaně velkou službu.
Díky ní jsme si mohli kdekoliv vytvořit improvizovanou šňůru – mezi stromy, zábradlím, nebo i přes postel v albergue. A když nebylo kde věšet, stačilo připevnit mokré oblečení přímo na batoh a sušit ho za pochodu. Slunce a vítr udělaly své.
✨ Poutník nemá sušičku, ale má čas a prostor. A s kouskem provázku je možné i to, co se doma zdá složité.
Po těchto elementárních údržbových úkonech se odebíráme na průzkum města. Viana do Castelo je velmi hezké, starobylé a čisté městečko. Na břehu řeky se právě koná nějaká přehlídka vojenské techniky. Míříme do marketu, kde kupujeme proviant na večeři a zítřejší snídani. Vracíme se na hotel, kde večeříme housky s krabím salátem a zapíjíme prossecem.
Naproti hotelovým oknům leží tenisový klub, kde sportsmeni mezi sebou horečně zápolí. Tahle hekavá kulisa je ve své monotónnosti krásou kulisou ke spánku, který dělí dnešní den od toho dalšího.
Usínáme po 21 hodině – velmi brzy, protože víme, že zítra nás čeká raketa: 29km dlouhá etapa…
