Dnes bude pršet
Poutník jak je takový ten typ rebela, který se vykašle na úplně všechno, sbalí si svůj vetchý váček a odejde daleko a pryč proto, že to tak prostě cítí a pomoci si nemůže – navzdory všemu a všem. A taky je to starosvětsky takový ten typ askety – takže si nese všeho málo a jde nalehko. Tak takoví my nejsme.
V batozích si neseme to nejdražší a nejlepší oblečení a boty máme snové. Také telefony a s nimi i online předpovědi počasí.
Mokré nohy, promočené batohy, rozhovory beze slov a kafe se sangrií. Dnešní den nás provedl deštěm, náhodnými setkáními i smíchem v momentě, kdy narážíš čelem do sloupu a nevíš, jestli se rozbrečet, nebo smát. Camino začíná mluvit. A my se učíme poslouchat – v tichu, v dešti, i skrz neohrabanou francouzštinu.
Dnešní den má být celý propršený. S vědomím toho jsme sbaleni a připraveni na cestu už po 6. ráno. Dnes vyrážím s bosými sandály bez ponožek. Myslím, že je lépe mít mokré nohy v sandálech, než v promočených Altrách.
Tip: Sandály Bosky Performance Light Y‑Tech
Na Camino jsem si s sebou vzal i minimalistické barefoot sandály Bosky Performance Light Y‑Tech – a byla to trefa do černého. Jsou extrémně lehké, skladné a přitom drží na noze naprosto jistě. Měl jsem je jako přezůvky po příchodu do albergue, ale občas jsem v nich šel i kratší etapu – a pokaždé to byla úleva. V těchto botách doma chodívám od jara až do podzimu.
Bosky dávají nohám volnost, přirozený pohyb a svěží pocit, což po celém dni v botách neskutečně oceníš. V batohu téměř nic neváží a zvládnou i sprchu, město nebo cestu k řece. Doporučuju je každému, kdo chce mít po ruce lehkou, ale spolehlivou zálohu.
Po krátké snídani na pokoji za šera (nákup v marketu z předchozího dne) vyrážíme do spícího Vila do Conde. Je pod mrakem, ale neprší a nikde nikdo není – ani živáčka. A cele je to jiné, než jak to známe z domova. Dnes je pondělí a lidi není venku vidět po 6., ale ani v 7 hodin a přijde nám to zvláštní.
Povoa de Varzim
Je pod mrakem a my se svižným krokem záhy dostáváme do Povoa de Varzim. Je modernější než Vila do Conde. Vyšší domy, hezčí chodníky a většina aut s elektro pohonem. Na náměstí se potkáváme s párkem bezdomovců. Muž si na malém náměstí bere mou pozornost a drmolí cosi portugalský. Ukazuje na prázdný rukáv své levé ruky. Chápu kámo, chybí ti ruka a potřebuješ eura. Vydrž nějaké ti dám.
Je zajímavé, že s tímhle týpkem nemám problém mluvit česky. Není v tom ani trochu pocit mé nadřazenosti. Chovám k němu plný respekt, stejně jako k jakémukoliv jinému člověku.
Zjišťuji, že tohle funguje. Dáli člověk prostor a opravdu chce komunikovat s druhým, jde to i bez toho, aby dva hovořili stejným jazykem. Vlastně všichni hovoříme stejným jazykem a stačí se nebát, aby se to v jednoduchosti projevilo. Pan pravá ruka Jo dostává 2€. Na oplátku ukazuje na nebe a varuje nás před deštěm, který dnes přijde. Tak ne asi – ale díky kámo.
Opouštíme centrum a dostáváme se na oceánskou stezku, na které (téměř sami) strávíme na cestě další 3 hodiny. Dnešní trasa by měla být 24 kilometrů dlouhá. Po zdolání její první poloviny a opuštění pobřežního chodníku, dochází na slova jedné ruky.
Začíná pršet – zpočátku kapky jen tak zlehka šimrají a ve finále chčije tak, že je cesta plná kaluží a prší i do obličeje a úplně všude. A je to tak pěkné. Zakusit si jaké je nést si na zádech celé své zázemí a kašlat na vítr a déšť a jen jít a jít a jít. Na cestě se objevují žluté šipky a cesta je to nesnadná, ale srdečně krásná.
Občas mi probleskne uvědomnění toho, kolik poutníků tudy kdy před námi muselo kráčet. Co vše si nesli na krku. Kolik trablů se mělo možnost projevit a v rytmu levá pravá ukázat a lidé si s nimi zde o samotě pobýt.
Míjíme zemědělské stavení a mě je portugalská mentalita stále milejší. Jsou to jistě spořádaní, pořádkumilovní a slušní lidé. Na přechodech pouští tak, jakoby jeli poslední jízdu v autoškole s policistou, jsou nesmírně milí, družní a srdeční.
Procházíme eukalyptovými lesy, které nádherně a pohádkově voní. Na jednom ze stromů, je pověšeno množství symbolů camina a také razítko, které si poutník dává do credenciálu sám. Kouzelné místo. Družíme se zde s jinými poutníky a potkáváme přátelský, starší pár z Kalifornie.
Cestou vidíme pána před námi upadnout na cestě – jiná poutnice mu pomáhá vstát s těžkým batohem. Naštěstí je v pořádku. Jdeme si tu v cizí zemi, cizím lesem s cizími lidmi, kteří se na čas stávají pozornými, vlídnými a pokornými souputníky. Je krásné zakusit pocit soudržnosti a sounáležitosti, který z této poutě dělá neopakovatelný a nezapomenutelný zážitek.
V lese si nafotím QR kód visící na stromě. Ten nám po načtení na mapě ukazuje cestu do kavárny. Necháváme se vést a dorážíme do kavárny, kde si k obědu objednáváme Sangrii, kafe a bagetu.
Během návštěvy se dáváme do řeči s německy mluvícím klučinou. Bere si 4 malé vody a s deštníkem (během největší průtrže) vyráží dál. A my po chvíli také. Městečko Fao je říčním mostem spojeno s vesnicí Gandra. Ma mostě se setkáváme s diblíkem. Malá starší, živelná francouzka neumí ani slovo anglicky a já francouzsky. Ale protože jsem dnes potkal jednu ruku, už vím, že nic není nemožné.
Ona mluví francouzsky a já česky a světe div se – my si rozumíme! A tak pěkně. Pane jo. Do toho je s námi déšť – chvíli lomcuje se stromy, chvíli šeptá – hraje si s námi.
Pláštěnky nesundáváme, pro dnešek se stávají tou nejdůležitější částí naší garderoby. Snesou toho tolik – bez ptaní, bez odmlouvání. V dešti přicházíme do centra města Esposende. Vcházíme do kostela, kde si dáváme razítko do našich credenciálů. U oltáře se modlí malá postavička. Vstává a míří k nám. No né – diblík. S úsměvem a dvěma jazyky si popisujeme průběh našeho putování. Dáma ukazuje na batoh, který má na zádech pod pláštěnkou. „Neříkej nic, vím co teď potřebuješ“ říkám a vytahuji jí z batohu credenciál. Dává si razítko a odcházíme z kostela.
Cestou na sebe máváme. Naposledy. Naše cesty se na caminu už nikdy nesetkaly. Buen Camino, diblíku!
Tip: Návleky na lýtka místo dlouhých kalhot
Putovali jsme v květnu. Rána u oceánu byla chladná, vítr štípal a vzduch byl syrový. Přesto jsem nechtěl tahat dlouhé kalhoty. Mám rád pohyb v šortkách – cítím volnost a lehkost. A tak jsem si místo dlouhých kalhot sbalil jen návleky na lýtka.
Byla to jedna z těch drobností, která ti během pouti udělá velkou službu. Ochrání tě proti rannímu chladu, ale nezatěžují batoh ani tělo. Když se oteplí, jednoduše je stáhneš ke kotníkům a sundáš u další zastávky. Žádné převlékání, žádné složité vrstvení.
✨ Na Caminu oceníš každý kus výbavy, který je malý, lehký a dává smysl. Tohle byla jedna z mých skrytých hvězd výpravy.
Esposende
Míříme k místu našeho dnešního ubytování – hostel Sea Soul Esposende. Ulice jsou plné dětí, kterým dnes skončila škola. Různě se hemží a nás – zmoklé poutníky si se zájmem prohlíží. Jsme pro ně nevšední, zajímavou atrakcí – tedy zejména moje holé nohy s bosými sandály.
Dostáváme se k hostelu, kde na naše zvonění nikdo nereaguje. Je 14:00 a check-in je až od 15:00 – musíme vydržet. A jak tam tak bezprizorně stojíme, spustí se krutý liják.
Naléhavým tempem prcháme někam, kde bychom mohli přečkat ten největší liják. Protože nyní prší tak, že se nedá dívat na cestu, mám hlavu na stranu. A najednou….rána jako hrom.
Vahou celého těla narážím hlavou do sloupu veřejného osvětlení, jež mi stál v cestě. To je ten moment, kdy nevíš, jestli to ustojíš, nebo jdeš do mdlob. Ustál jsem to s grácií. Nabízí se moment v příběhu, kdy pisateli dojde něco hlubokého, převratného a život měnícího. Myslím, že vše přináší camino samo o sobě cestou. Mne na chvíli zatraceně moc bolela hlava. Úprkem pádíme do nedaleké pasáže, do které neprší.
A v tomhle zmatku a motající se, s bolavou hlavou, se na přechodu setkáváme s kanaďankou, kterou jsme předchozí den potkali u večeře.
Dáváme se radostně do řeči a zjišťujeme, že dnešní noc stráví ve stejném hostelu jako my. Také že noc na dnešek byla ubytována ve Vila do Conde přesně tam, co my – to nevymyslíš.
Kanaďanka má mobil na kritických 4% a tak jí půjčuji powerbanku.
Protože máme hodinu času do check-inu, vydáváme se unaveni k majáku a obřímu 3D nápisu v prostoru – Esposende. Camino je krásné v tom, že vás na chvíli vymáchá tím nejhorším sletem událostí a prožitků, aby vás v zápětí ocenil něčím, na co budete jednou s úsměvem vzpomínat.
V krásné pobřežní restauraci s výtečnou sangrií a pizzou s fakt čerstvými krevetami brzy povečeříme. Máme zde výhled na oceán jako bohové. Po návratu se ubytujeme v Sea Soul Esposende. Má to tu duši. Připomíná mi to vilu Rút ve Starých Splavech u Máchova jezera.
Sprcha, hlava, praní prádla. Pak už jen nutný nákup snídaně a den dva se končí. Zítra vyrážíme do Viana do Castello. Pršet už nemá a tak si vezmu pevnou obuv.
Večer mi začalo divně lupat v lýtku a tak mu je třeba dát odpočinout.
Děkuji za všechno.
