Finále
Ráno jsme se podle plánu nasnídali a vyrazili v brzkých 7 hodin. Jak jsme předpokládali, byli jsme po několik hodin na trase s hrstkou poutníků. Nohy jsme si důkladně ošetřili vším, co zbývalo v našem arzenálu, protože jsme správně tušili, že tato naše dnešní finální pasáž bude dlouhá, vyčerpávající, prověřující naše odhodlání.
Při odchodu z ubytování jsme se moc hezky rozloučili se sousedem z Ingolstadtu. Už jsme jej na cestě nikdy neviděli. Přestože všichni kráčíme stejnou trasou, máme každý jiné tempo i rozdílný styl putování, a tak jsou všechna setkání nevyzpytatelná. O to srdečnější bývají.
Dvanáctý den pouti je o překonání posledních kilometrů – těch nejtišších a nejosobnějších. Nohy pálí, srdce buší, ale něco hlubšího vede vpřed. Věže katedrály se zjevují jako maják – a s každým krokem k cíli se rodí něco nového. Příběh, na který se nezapomíná.
Trasa byla opět jako podle již známé každodenní šablony. Hodinu jsme opouštěli město Padrón, načež jsme byli vnořeni do prostředí z polních a lesních chodníků a cest. Brzy z rána byla teplota na mikinu – při takové se krásně šlape.
Opět se vynořují známé tváře z minulých dní. S někým si vyměňujeme srdečný, s druhým zdvořilostní a s dalšími úsměv s pochopením. Člověk sám moc dobře ví, jak nyní nohy bolí, a jde-li chvíli se souputníkem, brzy ze stylu odtuší, že je na tom mnohdy mnohem hůř. Leckdo jde s ortézou, řada lidí má nalepené tejpy. Někteří zápolí pro puchýře touto poslední etapou v žabkách a někdo si nese batoh, jako kráva.
Na cestě je o poznání víc stánků s cetkami s Camino tématikou a také fůra naháněčů do těch zaručeně nejlepších kaváren na cestě i světě. Všemu rozptýlení a zastávkám se dnes pokorně vyhýbáme. Jdeme pomalu – stylem, jakým jsme schopni jít. Záda, kyčle, kolena, stehna i lýtka mám v naprostém pořádku. Od kotníků dolů nohy bolí bez přestávky pořád. Občas tak podivně škubne v prstu, patě, chodidle. Jasně cítím, že jde jen o projev únavy a potřeby delší rekonvalescence. Člověk v tomto stavu zápolí vlastně jen s hlavou. A to je ten nejpovolanější soupeř.
Mám pocit, že patníky s ukazateli zbývající cesty jsou na této poslední etapě po 300 metrech. Jak člověka všechno pálí a bolí, kouká, jak cesta pomaličku plyne. Sledování patníků – svědků pomalého utrpení – je nyní krajně bolestivé. Tak se na ně nedívám. Procházím kolem a říkám si: dík, já o tobě vím, ale na tu cifru koukat nebudu.
Jindřichovo přání
Kráčím 10 metrů před Lenkou. Občas se otočím a posečkám, pohledem si povíme o svém stavu a gestem si dáme na srozuměnou, že to dáme. Spousta našich známých a rodinných příslušníků nahlíží na naše nynější počínání s obdivem. Představa ujít během 12 dní souvislým tempem s přestávkami na vyspání je pro druhé bez zkušenosti hrozivá. Camino je však poeticky strávený čas, kdy necháte vše běžné na čas být a ponoříte se do souboru prožitků a zkušeností v krásném kraji. A to je motor putování.
V našem příběhu je to také Jindřichův odkaz a přání, jež se během finále stále naléhavěji derou na povrch. Vyplněné přání zesnulého, blízkého člověka coby definující odkaz pro realizaci mimořádné události druhých má ohromnou hloubku a pointu pro další směřování života.
Slib, který zůstal živý
Putování do Santiaga de Compostela bylo naplněním hlubokého přání mého tchána Jindry. Jednoho dne mě oslovil, abych šel s ním. Řekl jsem: „Ano, Jindro, půjdu.“ Jindra tuhle cestu nestihnul. Skonal před rokem.
A tak jsem na pouť vyrazil s jeho dcerou Lenkou.
Šli jsem s Jindrou – a zároveň bez něj.
Jeho přání se naplnilo. A já vím, že byl celou cestu s námi.
Umělci na cestě
Krásným doplňkem na cestě jsou svobodní umělci na trase. Týpek si vezme auto, dojede na určitou pasáž stezky a tam pro druhé od srdce tvoří tak, jak je schopen a dokáže. Hráč na basu, kterému to vůbec nejde… a žádnému to nevadí. Osmdesátiletý děda, co válí na dudy. Chlapík sedící na kopci, hrající na piano. Všechny tyhle postavy svou přítomností dotvářejí atmosféru. Když si tak kráčíš vyčerpaný lesem do kopce a prosíš nohy o další krok, a z dálky slyšíš poetické tóny pianisty, basisty či dudáka – jde se ti v momentě zatraceně líp.
Jeden z umělců měl na cedulce před sebou uvedeno umělecké jméno „Singer from Alcatraz“. A třeba se vůbec nejedná o líbivý pseudonym. Třeba je do tohoto jeho alter jména vetkán osobní příběh a potřeba pro pohnutou minulost dělat svět druhým při jejich úkolu snesitelnějším.
Tiché kroky
Ve stínu stromů si po 13 km cesty děláme technicky nutnou přestávku a měníme ponožky. Je to o poznání lepší pocit, ale nohy už nyní bolí k uzoufání. Kdybych byl s takto bolavými nohami kdekoliv a kdykoliv jinde, neudělal bych už ani krok. Jen bych si lehl a nohám věnoval klid a svatý pokoj. Dnes ne.
Cestou už se s poutníky vzájemně nezdravíme. Je nás tu nyní tolik, že by se jeden uzdravil. Každý si jdeme tiše se sebou a za sebe. 4 km od Santiaga de Compostela stoupáme lesoparkem do kopce, míjíme podjezd a ocitáme se na vyvýšenině, ze které poprvé spatřujeme věže katedrály. Už je to na dosah – už jen kousek. Všech těch košatých, na prožitky neskutečně hojností plných dní mi připadá jako celý měsíc.
Mísí se ve mně bolest těla, radost z tohoto našeho dobrodružství i pocit lítosti z jasně čitelné konečnosti portugalsko-španělského příběhu. Cítím, že to krásné a tolik milé putování brzy zhasne a pomine.
Vstupujeme do městské zástavby plné turistů, kteří přijeli za krásami tohoto místa. Žádné Buen Camino, úsměvy a podpora na cestě. Jsme tu všichni anonymní. I o tomhle to je – říkám si.
Ocitáme se v historické části města, kde se stáváme součástí davu proudícího dovnitř a ven. Potřebujeme dojít, potřebujeme tečku za příběhem, potřebujeme… ještě 100 metrů, 50 metrů a pár dalších kroků. Potichu a rozechvěle vstupujeme na ohromné prostranství nádvoří před katedrálou svatého Jakuba.
Dívám se kolem sebe – parta rozjařených spolupoutníků. Objímají se, fotí, skáčou, radují a jsou rádi za závěr svých cest. Jsem dojatý, objímám Lenku, zouváme boty, usedáme na kamenné nádvoří a vyčerpaní oddychujeme.
Buen Camino
Zvládli jsme to. Během 12 dní jsme ušli 290 km, strávili nejdelší souvislý čas jenom spolu v páru a tak prožili ten nejnepředstavitelnější výlet našeho dosavadního života. Vzali jsme přání zesnulého, blízkého člověka a přetavili jej ve 12 dní trvající dobrodružství, na které budeme s pokorou a vděčností s láskou vzpomínat.
Děkuji… a Buen Camino 💜
