Nic není špatně
Dnešní noc byla plná snů, které se však rozplynuly jako pára nad hrncem. Probudil jsem se něco před sedmou a vydal se do koupelny. No – vydal – nohy mi přes noc vždy totálně zkamení, a tak na této krátké pouti roboticky kladu jednu nohu za druhou – opatrně a nemotorně, protože každý pohyb bolí jako čert. Ony si však vždycky dají říct.
Na trase potkáváme každý den spousty lidí, kteří jdou Camino mnohem rychleji. Každý si zde nalézá své tempo i způsob toho, jak se jeho cesta odvíjí. Je to vlastně stejné jako vše, co se nám děje v průběhu našich životů. Někdo, pro překotné tempo a nesprávně zvolené obutí, může na cestě čelit puchýřům či zraněním. A vlastně na tom není vůbec nic špatného. Pouze díky této prožité zkušenosti má příště možnost kráčet pokorněji – a v těch správných botách.
Jedenáctý den přináší únavu, ale i nečekaný dar – zážitek, který skrze hudbu a přítomnost promění tělo v proud energie. Camino se mění v modlitbu v pohybu a my s vděčností přijímáme každý další krok na cestě.
Po sprše a ranní hygieně přichází na řadu příprava nohou a výstroje. Voda do vaku, volba denního outfitu podle počasí, náhradní ponožky a příprava nohou. Nyní už aplikuji náplast i na svou patní ostruhu, protože cítím, jak na sebe upozorňuje pocitem pálení při chůzi. Dolaďujeme vše potřebné a na dveře pokoje zaťuká pokojská.
Tip: Tyčinka proti puchýřům
Každé ráno jsme si na Caminu důkladně ošetřili nohy tyčinkou proti puchýřům – konkrétně od značky Compeed. Je to maličký produkt, ale dělá obrovský rozdíl. Stačí jemně potřít místa náchylná k tření – paty, prsty, okraje chodidla.
Zamezuje přímému tření kůže o ponožku a tím výrazně snižuje riziko vzniku puchýřů. Nohy tak dostávají péči ještě dřív, než začnou zlobit puchýře. Díky této rutině jsme zvládli i dlouhé etapy bez dramat a bolestivých komplikací.
✨ Kdo maže, ten jede. A kdo používá tyčinku, ten dochází – bez puchýřů.
K našemu dnešnímu ubytování jsme si přikoupili snídani. Fajn změna – nemuset ráno řešit jídlo, nechat se hýčkat. Croissanty, jogurty, pomerančový džus a káva – snídaně poutnických šampionů. Dojídáme a volám na motelovou recepci.
Tohle ubytovací zařízení je speciální v tom, že zde neexistuje vstup a výstup pro pěší. Jsou zde pouze vjezdová vrata pro auta, která se otevírají vzdáleně z recepce po pokynu ubytovaných. Jedná se o takové šmajchlovací zařízení pro milenecké páry, jež sem přijíždějí v automobilech. Ehm.
Svižným krokem se vracíme do centra města Caldas de Reis a napojujeme se na Svatojakubskou stezku. Řadíme se do štrúdlu poutníků s konstantním tempem. Jedenáct dní se přesunujeme společnou trasou ke společnému cíli, a tak už spoustu obličejů poznáváme a známe. Vídáme se opakovaně a nezúčastněně, jako jacísi kolegové či sousedé – bratři v boji. S někým se srdečně zdravíme a na jiné se vlídně usmíváme.
Dobře vycvičený psík
Brzy opouštíme kulisy města a noříme se skrze uličky vinoucí se vinicemi do venkovské krajiny plné stoupání a klesání. Bolest nohou přichází záhy. Je to takový dobře vycvičený psík. Většinu času se věrně drží při boku svého pána. Občas popoběhne pryč, vyčůrá se, očichá krajinu a zase se vrátí. Někdy se horlivě rozeštěká, jak moc o sobě potřebuje dát vědět. A tento psík už je nynější definicí každého našeho okamžiku Camina. A jak se tu teď koukám kolem sebe, je to tu jak na psím cvičáku.
Vydat se na Camino z úrovně člověka, který žije život běžným způsobem, chce odvahu. Je třeba si řádně ukrojit z času volna, vyrazit do cizí země, kde lidé mluví řečí, kterou neznáš. A tam pak, po rozhodnutí putovat trasy dlouhé tolik kilometrů, které běžně nachodíš za týden. Vše necháš doma za sebou a jen jdeš a jdeš pro to, že to tak cítíš. A tím, že se na tuhle cestu vydáš, překonáš každý den 95 % všech, co o tom mluví, ale nevyrazí, protože… jednou třeba. A jak si takhle kráčím tou cizí krajinou, dochází mi, že právě teď zde putuji se samými borci, kteří se překonávají – každý po svém. Každý si nese to své proč a každý se každým dalším krokem překonává a roste. Je mi v téhle vybrané společnosti moc hezky a jsem za ni vděčný.
Když si poutník kráčí krajinou, velmi brzy se tělo přepíná na autopilota a hlava utichá. A jak tak člověk jde a kouká do té krajiny, dostává se do zvláštního, meditativního stavu, skrze který po lehoučku přichází poznání, uvědomění a pochopení. K tomu dochází za předpokladu, že se na nic netlačí a nic neočekává.
Hluboký prožitek
Dnes se mi v pasáži na stezce krásnými lesy přihodil ničím neohlášený, náhlý – neskutečně hluboký prožitek. Při poslechu písně Freedom od George Michaela mi tělem projel neskutečný nával energie. V momentě ustala bolest nohou a já byl krajinou veden jako v nějakém krásném snu bez těla. Nic nebylo a bylo jen teď. Když jsem se podíval na hodinky, stála na nich cifra 11:11 – a poté, co jsem tento čas spatřil, projela tělem další ohromně silná vlna energie, za kterou zůstávala dlouho husí kůže. Do očí se mi tlačily slzy z dojetí a radosti tryskající zevnitř – z nitra. Uvědomil jsem si, že kdybych na Caminu zažil jen tuhle jedinou příhodu, celá cesta by stála za absolvování. Tak moc a neskutečně jsem se cítil živý a vyživený.
Po tomto prožitku se stavujeme na malý, lehký oběd. Cestou potkáváme manželský pár Čechů z předchozího dne. Oj… jak je to celé krásně poskládané a lehké. Pak ještě nahoru a dolů, kolem rozbité kočky (potkali jsme kocoura, který byl bez oka, ucha a po těle zbídačený – patrně po kocouřím boji), dudáka, pak přes most a jsme v Padrónu.
Zde, na asfaltu a betonových chodnících, nohy velmi rychle těžknou – cítit je každý krok. V centru města děláme nákup věcí na večeři a snídani, a tak nám těžknou i batohy. K místu ubytování se plazíme jako dva unavení šneci.
V místě ubytování nikdo není – jen cedulka s check-in časem a dvěma telefonními čísly. Neváhám a vytáčím. Bere to Španělka, která neumí anglicky – hovor je nicneříkající a vývoj věcí nejasný. Záhy mi na WhatsApp přichází zpráva s kódem od vstupních dveří a číslem pokoje, který nám dnes bude útočištěm. Hurá – bydlíme… a dnes zase moc hezky.
Dáváme se do řeči se sousedy na jednu noc, připravujeme si řecký salát na večeři a jsme rozhodnuti jít dnes brzy spát. Zítra totiž bude veliký den. Na naší poslední etapě dojdeme do Santiaga de Compostela.
Moc se na to těším…
