Ranní ptáčata
Otevírám oči, jak je u mne zvykem, zase někdy po 4. hodině ranní. Koukám se kolem sebe. Tak se mi to nezdá, jsem v Portu a dnes se začíná naše dobrodružství. Chvíli s sebou v posteli vrtím a budím tím Lenku, které to ani trochu nevadí. Dívám se jí do očí. „Už se to děje Leni“. Usmívá se a odpovídá „Já vím, už se to děje“.
Sprcha, příprava denní výstroje a kontrola nabití krabiček. To bychom měli.
První kroky mají do sebe vetkanou jakousi slavnostní nervozitu. Nevíš, co tě čeká, ale víš, že už není cesty zpět. Každý úsměv cizince, každý poryv větru od oceánu, každé tiché Bom dia ti říká: „Vítej.“ A ty kráčíš, protože jinak to nejde.
Dnes je neděle, tedy den, kdy je to s nákupem potravin v Portugalsku ošemetné a tak jsme si předchozí večer na recepci domluvili snídani na pokoj. V 7 hodin domluveného času klepe recepční na dveře našeho pokoje a přináší nám snídani. Pojetí našeho poutního života se vymyká běžné představě odrbaného askety, jež je živen tím, co si na cestě utrhne, či dostane. My si to přijeli udělat pěkné. Co nesníme, balíme do ubrousků a bereme s sebou na později.
Pouť se začíná
První kilometry nás vedly skrze vesničky v okolí letiště. Protože předpověď počasí slibovala pouhých 12°C, řádně jsme se navlékli. Jenomže těch 12°C u Atlantského oceánu má úplně jinou váhu, než jak jsme navyklí. Vzduch je nasycený vlhkostí a slunce – ač se zdá, že nehřeje – pálí s mnohem větší intenzitou než doma. Člověk očekává středoevropské klima a tak chvíli trvá, než se tělo „přeladí“.
Jsme natěšení. Ani vlastně nevíme nač. V junáckém tempu střídá levá noha pravou a my míříme svižně k oceánu. Tam, kde jsme si určili, že pro nás Camino začíná.
Cestou míjíme místní domorodce. Pokud navážeš oční kontakt, dostaneš srdečné: „Bom dia!“
Po chvíli už zdravím taky. Starším a stařečkům říkám „Bondia“, mladším spíš „Olá“ – něco jako naše „Čau“ nebo „Zdar“. Portugalci zkracují a komolí – někdy to zní jako „Bondi“, takové naše „Dobrej“. Ale já mám rád „Dobrý den“ – pozdrav srdečný, upřímný a přání nesoucí. Takový pozdrav věnuji i zde, cizincům v cizí zemi.
Na této naší provizorní cestě k oceánu, se nesetkáváme s žádnou žlutou šipkou – tyhle jsou jen na oficiálních trasách Svatojakubské pouti. Těšíme se na ni, jako na Mikuláše s čertem.
Kontroluji trasu na mapě v telefonu. Ještě kousek, ještě kousíček a kousilínek. Obzor se otevírá a my se ocitáme u oceánu. „Ahoj, Atlantský oceáne. Tak jsme tady a nějaký čas s tebou pobudeme“. „Tak jo“, odpovídá atlantik beze slov svým nekonečným šumem.
Dřevěné chodníčky
Po příchodu k oceánu naše dobrodružství začíná. Krásně udržované dřevěné chodníky kopírují pobřeží Atlantského oceánu. Nekončící kochací estráda, která spolu se sluncem a slaným větrem od oceánu po nás chtějí jen, abychom si tuhle cestu do sytosti užívali.
A tak to děláme.
Hlavou se mi po špičkách, kradmo a potichoučku hlásí styčné myšlenky. A dost možná i ty z ranku káravých a volajících po zodpovědnosti.
„Proč vlastně Jakube jdeš svoje camino?“
„Samo se to hlase poskládalo“ odpovídám si. Je to stejné jako s pobytem ve tmě – zavolá si tě a pak už musíš.
A když už jsi si koupil batoh a boty a doletíš si až sem – na ten svůj start, prostě jen zabereš a jdeš. A cesta ti sama ukáže, proč to všechno celé muselo být, i jak se ten dnešní den rozvine a vyvrbí.
Ještě než jsme vyrazili, stálo za to si uvědomit, jak moc se tahle naše cesta liší od toho, co jsme dosud považovali za „dovolenou“. Přesto, že jsme čtyřicátníci, já ani Lenka nejsme žádnými světoběžníky. Naše předchozí cesty bývaly naplánované do posledního detailu - vybírané v katalogu, zajištované cestovní agenturou, s přesným programem, ubytováním a návrhy výletů. Jasné mantinely. Pohodlí. Předvídatelnost.
Camino bylo ryzím opakem. Dobrovolně jsme se nechali vhodit do vody - do světa, který mluví jiným jazykem, žije jiným rytmem a hlavně: neurčuje, co máme dělat. Každý den přichází jako nepopsaný list - tabula rasa. Každá noc jako otevřená otázka. Tohle bylo vykročení mimo komfortní zónu - a zároveň hluboce osvobozující skok do přítomnosti.
Netlač, neusiluj…běž pomalu, užívej si a jdi – je to tak prosté. Pro jednoduchost plné příměrů a po uchopení i moudrosti. A jak my středozemci jsme nedosyceni mořem obecně, hltáme nyní všechna ta panoramata, výhledy a scenérie.
Protože máme natrénováno, prostě a jednoduše šlapeme a nohy se opírají do cesty. Nemáme žádné starosti a cítíme se zatraceně živí – kilometry a cesta se odvíjí úplně sama. Člověk přepíná, tělo si přebírá autopilota a umožňuje duši tiše rozprávět a naznačovat. Cestu lemují rozverní rackové a znamení ve formě trojčíslí i vlídných srdcí i tvorů všech druhů na zemi a kolem.
V obchůdku se symbolem camina v obci Matosinhos, si kupujeme sněhově bílou mušli hřebenatku se symbolem Svatojakubské pouti a dostáváme prvničku razítka do našich credenciálů.
Tip: Credencial - poutnický pas
Na Camino je credencial tvým oficiálním průvodcem, důkazem i suvenýrem zároveň.
✅ Sbíráš razítka po celé cestě – z albergue, kaváren, kostelů i muzeí
✅ Potvrzuje, že jsi poutník – bez něj tě nepustí do mnoha ubytoven
✅ Na konci díky němu dostaneš Compostelu – oficiální potvrzení o absolvování pouti
✅ Je to památka na každý den – list po listu ti připomene tvou cestu
Dá se pořídit předem (např. přes české Jakubské spolky) nebo na místě, třeba v katedrále, poutnické kanceláři nebo některých albergue. Cena se pohybuje kolem 2–3 €.
Stáváme se oficiálními poutníky. Cesta dnešní etapy se line podél rybářských vesniček, občas i jejich nitrem. V jedné z nich se vydáváme za místní folklórní hudbou. Právě se zde koná nějaký festival.
Do mikrofonu hurónsky huláká postarší strýc v duu s mladým klukem a k tomu jim hraje hlasitá hudba. Na to vše přihlíží desítky Portugalců a někteří v párech tancují – taková vesnická zábava to je. Chvíli přihlížíme a potichu a pokorně nasáváme atmosféru zdejší kultury.
Po chvíli kráčíme dál a na maličkém náměstíčku si v útulném bistru objednáváme dvě pivka na osvěžení na cestě.
S překvapením nám paní přináší dva maličké, dvou decové drinky. No…proč ne. Bereme a po téměř 3 hodinovém treku vychutnáváme místní drinčíky.
Vedle u stolu si starší pár objednává domácí maškrtku a jak po ní pokukujeme, všímá si toho majitelku podniku a za chvíli máme dva takové na našem stole. Řecká verze české žemlovky – a je věru tuze dobrá.
Jak si poutník šlape a soustavně ubírá z energetických zásob, hlad má vlastně pořád. Dojídáme a paní se s námi srdečně a s pusou zaslanou vzduchem, loučí. Čao! Zlatá dáma.
Vila do Conde
Cesta do Vila do Conde trvá ještě pár hodin. S čerstvýma ponožkama jsou boty jako vyměněné a jde se mnohem líp. Únava je však již patrná.
Po 20 kilometrech v nohách je těla volání vydatné a úderné. Ano jsme navyklí chodit, ale 20 kilometrů a víc je 20 a víc. Opouštíme pobřeží a noříme se do vnitrozemí.
Vila do Conde je malebná, starobylá vesnice lemovaná řekou Rio Ave, která se vlévá do oceánu (jako všechny řeky světa).
Naše dnešní ubytování má check-in až od 15:00 a je teprve 14:00.
Jdeme se podívat na recepci, kde nám recepční sděluje, že přestože jdeme dřív, pokoj už máme připravený a tak se můžeme ubytovat.
Protože jsme unaveni z putování a celého dne na sluníčku, kvitujeme tento fakt s vděčností a povděkem. Dnes máme malý pokojík v soukromí, který má vše co potřebuje.
Ihned po příchodu pereme (v umyvadle) dnes používané prádlo a vydáváme se do centra Vila do Conde. Poznat místo a navečeřet se. Po váhavém výběru restaurace (v Portugalsku mají otevřeno jen někde – je neděle), ale nakonec se dobíráme k ideálnímu podniku, kde poznáváme kouzlo Sangrie a k ní výtečný hamburger. Ten do nás padá, jako by to byl zeleninový salát.
Tip: Sangria
Sangria je osvěžující alkoholický nápoj původem ze Španělska a Portugalska, obvykle podávaný chlazený – ideální na teplé dny a večery.
Chuť je sladká, ovocná, lehce alkoholická, velmi pitelná a nebezpečně příjemná. V Portugalsku ji často servírují v karafě s ledem a kousky ovoce. Na Caminu je to oblíbený odpočinkový nápoj poutníků – po horkém dni sedne jako pohlazení.
V restauraci poznáváme starší damu z Vancouveru, dáváme se do řeči a loučíme se s patřičným Buen Camino. Míříme na ubytování, kde se suší naše vyprané prádlo a něco po 20. hodině usínáme spánkem znavených a dojmů plných poutníků.
První den našeho Camina máme za sebou.
