Vykročení z pohodlí
Ráno jsem se probudil velmi brzy. Tohle se mi děje už asi týden. Bez ohledu na to, kdy předešlý večer uléhám a usínám, vždy v cca 4:30hod. procitnu, nastartuje se systém mé mysli a do spánku už se mu ani trochu nechce.
Jsou chvíle, kdy člověk bytostně cítí, že už nemůže dál zůstat tam, kde je. Ne proto, že by to bylo špatné, ale protože ho něco volá. Něco za obzorem, co nejde pojmenovat. Camino není o cíli. Camino začíná v okamžiku rozhodnutí vykročit.
Dnes, kdy nás čeká přesun do Portugalska, jsem ještě mnohem nervóznější. A je to zajímavá směsice pocitů. Připomíná mi to čekání na vystoupení na besídce v mateřské škole – natěšení víte, že se blíží slavnostní chvíle, na kterou se těšíte… a zároveň máte silně stažený žaludek, protože budete stát na pódiu a budete viděni a ostražitě sledováni. Také hodnoceni těmi, kteří bez přestání hodnotí.
Vytvořil jsem si tapety na telefon – portugalskou a španělskou verzi se základními frázemi pro každodenní komunikaci. V krizové chvíli prostě jen rozsvítím mobil a všechno zásadní a důležité mám hned na očích.
Nabil jsem všechny elektronické krabičky a spotřebiče. Vše potřebné bylo připravené.
Finální balení batohu nebylo jen o věcech, ale i o rozhodnutí opravdu vyjít.
Na dno batohu jsem si symbolicky přibalil pytlík odvahy.
Den D je tady. Těším se – a vlastně nevím nač. Vím jen, že se vydáváme do krajiny, kterou neznám, a budu dělat to, co mám od srdce rád: klást jednu nohu za druhou. Vědomě. Pomalu. Krok za krokem.
„Nevím přesně, kam jdu. Ale cítím, že je třeba se vydat na cestu.“
A tak jsem počítal hodiny. A v tom prostoru očekávání byla má nervozita stále silnější.
Tahle naše cesta neučí překonávat limity jen mne a Lenku. Tím, že jsme opustili na 14 dní domov, zanechali jsme za sebou i naši dceru Elišku. Ve svých 14 letech teď poprvé zakusila samostatnost – zůstává doma s podporou babiček, ale bez nás – rodičů. Tahle výzva jí dala prostor možnosti vyrůst. Dokázala si sama zařídit spoustu věcí. Přijala naši důvěru a naplnila ji.
Nastal čas odchodu. Rozloučili jsme se s naší kočkou Frídou a vydali se na autobus. Eliška nás doprovodila a před nástupem nám věnovala vřelé objetí. Ahoj mami a tati.
Naším nástupem do busu se spouští řetězec událostí.
Vlakem do Prahy, autobusem na letiště Václava Havla, jedno pivo na terminálu a pak bezpečnostní kontrola. Gate. Sedačka v letadle. Pásy. Hudba do sluchátek. A letí se.
Sedím u okénka – chytám zbytky GPS signálu a sleduji přes mapy.cz náš let. Prolétáme nad Paříží. I z výšky dvou kilometrů působí město impozantně – majestátné, zářící, pulsující. Jednou se tam podívám.
Ale teď je pozornost jinde.
V jiné zemi
Přistáváme v Portu. Je noc. Nakládáme na záda batohy, o kterých ještě nevíme, co všechno s nimi zažijeme. Nyní se rozpačitě seznamujeme. Pěšky – tak trochu jako dvě malé, rozpustilé děti, se přesouváme k malému, útulnému hotelu.
Sklenka prosecca s bábovkou na přivítanou a roztomilý, rozpačitý rozhovor na recepci v lámané angličtině – to vše nám dává jasný signál: Den D je tady. Tady a teď. Začíná naše Camino.
Rychlá sprcha. Uložit se. Zavřít oči.
Zítřek bude naším prvním skutečným krokem na cestě, která už vlastně dávno začala.
Těším se, moje besídka se právě začíná…
